Odtud až na věčnost

Ve světě bez horizontů vrcholí několik životních příběhů, jejichž hloubka, štěstí i bolest by vystačily na samostatný román. Vesměs dokonale vylíčená dramata se postupně vrství a mezi sebou konfrontují a zřejmě bezděčně vyvolávají otázku po smyslu pout, hranic, která vymezují životy zúčastněných. Obraz (americké) armády vyvstává jako bezútěšný koridor mezi domovem a cizinou, v němž se nejvíce daří cizotě – a přátelství a lásce, na něž by možná ve svobodném komíhání nezbyl čas. Každý krok vojína Prewletta měří jeho věčnost služby, která je však v podstatě sebeobelháváním. A jeho oběť – ne snad ta skutečně poslední, ale ta mstící smrt přítele - to potvrzuje. Samo doslovení či rozřešení celé té polyfonie útokem na Pearl Harbor, nesmyslně zpřítomněným archivními záběry, mi však přišlo poněkud alibistické, jakkoliv počáteční americkou rozpačitou reakcí dokonale doslovilo to postavení vojenského prostředí „mimo svět“ a jeho ponor do bezživotných pravidel. Předešlé dění bylo nadčasovým, ale tato „okolnost“ je zcela vychýlila a nepatřičně zproblematizovala. A co je ještě horší: do chumle příběhů vešel národní (či profesní) patos, vědomí povinnosti, které jakoby dočasně nepatřičně a nezodpovědně zapomenuté náhle vedlo člověka tím správným směrem. Psychologismus předešlých dramat tak vyznívá (s ohledem na varování, tužby a vize hrdinek /hrdinek, ne jen ženských postav!/) pouze zženštile a pravda života se odráží v zrcadle mužského (anebo snad i mužného?) boje. Jako bychom již nežili v nebezpečném světě našich přání a tuh, naší odpovědnosti vůči našemu životu (ne majetku či okolnostem, ale pohybu, sdílení a vnímání!), ale v rozvřelém kotli internacionální nenávisti, v níž „my“ jsme těmi spravedliví, „because we are soldiers“…. PS: Jako hrdý majitel modré knížky si nadále myslím, že potřebujeme více lásky a méně armád(y). (12.08.2017)

Mnohovrstevnaté - a překvapivě současné pojednání s neobyčejně výstižným názvem. S trochou nadsázky by se dalo říct, že doslova přitahuje problémy všeho druhu. Neboť vypráví o tom, kterak to chodívá v armádě ... v dobrém i ve zlém - v těch zdánlivě idylických časech, než přijde válka ... aby ozbrojeným silám dala velice jednoznačný smysl a cíl. Jakoby dějová linie směřovala k tomu jedinému okamžiku, který vytrhne zažitý způsob života i s kořeny a navždycky změní priority ... když některé hodnoty upevní či vyzdvihne z hlubin zapomnění ... a jiné naopak odhodí a následně pohřbí jako nepotřebnou rekvizitu. Neboť život a smrt jsou si náhle neobyčejně blízké ... tak jako rodné sestry - a nestálost a pomíjivost všeho kolem je příliš hmatatelná. (04.04.2016)

From here to eternity funguje bez chyby ako melodráma, aj ako vojnový film. Tieto dva odlišné žánre sú tu vo vzácnom súzvuku. Niekoľko večných romantických scén, ako tá pri mori sa zapísalo do dejín podobne, ako napríklad bozk pri morskom útese vo Vertigu. Takže čo vlastne vyčítať dokonalému filmu? Dokumentárne zábery z útoku na Pearl Harbour. To si vážne nemohli dať tvorcovia a producenti námahu a investovať do realizácie takéhoto scenára viac peňazí? (02.08.2012)

Tohle asi nebudu nikdy schopna docenit. Než se to rozhýbá z oné přehnané ukecanosti, balení ženskejch k nějaký pořádný akci, tak by jeden stačil vykvést. Asi bych na vyšší hodnocení musela být chlap, a dost možná s macho komplexem, protože takhle mi to z dnešního pohledu přišlo až moc směšný, ženský moc pitomý a chlapy jako pánové světa. No nic, už jsem zase o trochu vděčnější za dobu, ve které žiju. Jak jsem napsala, nejsem to schopná docenit, ani i když se sebevíc snažim vžít do doby, do hodnot, tohle mi prostě strašně nesedlo. (16.10.2011)

Nie také božské ako High Noon a Šakal, napriek tomu opäť nakladačka. Zinnemann je proste kúzelník, ktorému stačí dobrý scenár, pár hercov a nejaké kulisy a je z toho biják, že nemôžete dve hodiny popadnúť dych a sopel sa vám mieša so slzami. Nejde o to, že by nevedel režisér sugestívne podať aj akciu a násilie. Naopak, scéna pästného súboja, a záverečný nálet sú dôkazom prešpekulovanej filmárčiny, akú vie predviesť málokto. Boxovačka je bolestnejšia než v Zúriacom býkovi a útok Japoncov je dokumentaristický akoby ho točil Greengrass. Napriek tomu sú to jediné dve akčné scény v celom filme. Zinnemann sa zámerne pohráva s divákom, keď mu odoprie pohľad na očakávané násilie. Súboj medzi Prewittom a šéfom väzenia zostane skrytý, napriek tomu, že sa udeje on-screen. Rovnako ani raz nevidíme šikanovanie Maggia vo väzení, na ktoré sa divák teší od momentu, keď sa prvýkrát Maggio so šéfom väznice dostane do konfliktu. Explicitné násilie teda neukáže vôbec, alebo ho okázalo skryje za kulisy, akoby chcel povedať, že skutočná dráma sa deje niekde inde - vo vnútri postáv. Zinnemann je proste frajer, ktorý by mohol pokojne celý film exhibovať v prvotriednej akcii, no radšej podáva komornú drámu, kde sa herci rozprávajú v interiéroch. Napriek tomu, že sa bránim frázam o filmoch, ktoré chytia za srdce a sú plné ľudskosti, From Here To Eternity je dielo, pri ktorom nadobúdajú svôj pôvodný význam. Málo filmov v histórii kinematografie dokázalo vykresliť tak silné prieteľstvo a také humánne charaktery bez toho, aby to skončilo pri sladkom gýči. (09.04.2014)