Velká přestřelka

Slušný spaghetti western. Ale nebýt posledních dvaceti minut, asi bych byl nucen dát jen 3 hvězdy. Do té doby mi to přišlo celkem monotónní, místy nudné. I Morriconeho hudba mi přišla málo výrazná. To vše se ale mění v závěrečné sekvenci. Ta je skutečně skvělá. Kromě svižné honičky za doprovodu super hudby se můžete těšit na nečekaný zvrat. Přestřelka (spíš přestřelky) je napínavá a do poslední minuty jsem netušil, jak může dopadnout. Ale ruku na srdce, Leone je přeci jenom někde úplně jinde. (07.02.2016)

Prvý z trilógie "sollimovských " westernov ( Posledný súboj, Faccia a faccia, Corri, uomo, corri ), rozprávajúce príbehy vydedenca, ktoré vždy stvárnil Tomas Milian. Už v tomto filme predviedol zaujímavý výkon, určite vymykajúci sa ľahšiemu žánru akou je spaghetti western. Čerešničkou na torte sú aj záverečné hudobné motívy Ennia Morriconeho. (19.11.2019)

Pokud pokládáte westerny Sergia Leoneho za nejlepší zástupce svého žánru, pak byste rozhodně neměli minout Big Gundown jiného Sergia - Sollimy. U nás je tento režisér i jeho filmy vcelku neznámé, což je škoda, protože tenhle jeho počin se dle mého může směle měřit se špičkou svého žánru. To samé platí o Lee Van Cleefovi, ke kterému mám osobitý vztah, protože vždycky když vidím jeho ostřílený obličej, vidím zároveň i Snakea z mé oblíbené videoherní série Metal Gear Solid, jemuž posloužil jako předobraz. Tady hraje opět jak jinak než výtečně a zdatně mu sekunduje Ennio Morricone, jehož hudba (ukázku nabídnul už DaViD´82) dodává celému filmu a hlavně vypjatému finále pořádné grády. (09.04.2011)

Director's Cut: Určitě jeden z nejlepších (a nejchytřejších!) spaghetti westernů, za nějž by se nemusel stydět ani Leone. Kromě velmi dobrých postav (skvělá je nejen kontrastní titulní dvojice, ale i některé vedlejší, hlavně rakouský baron je pamětihodný) vyniká Sollimův první (a patrně i nejpovedenější) příspěvek žánru především vynikající Morriconeho hudbou (jednu skladbu použil Tarantino v HANEBNÝCH PANCHARTECH), některými nápady (úvodní scéna, vdova) a takřka dokonalým dvacetiminutovým vyvrcholením (ačkoliv žádná "velká přestřelka" se ve filmu neodehraje). 80 % (19.04.2013)

Nebýt Leoneho, tak se Sollima zapsal do dějin kinematografie jako režisér nejlepšího spaghetti westernu. Stylový pistolník, lovec odměn a živoucí legenda, před kterou nikdo nechce mít problém; i kdyby snad nějaký problém na krásně měl. A je na stopě bezvýznamému mexikánskému potížistovi odnikud. Začíná to tedy sice jako špageťácky klasická odlehčená naháněcí přechcávačka nesourodého dua, ale tady se jedná o více. Mnohem více. A tak se film po hodině během scény z vězení přirozeně tematicky i charakterově rozvine do mnohem ambicióznější a dramaticky vážné podoby. A byť tu a tam lze mít nějakou tu oprávněnou výhradu, tak stejně vezmou všechny za své během neskutečně vygradované závěrečné dvacetiminutovky, která by fungovala sama o sobě i bez geniální Morriconeho hudby, která; jen tak mimochodem; je jedna z jeho vůbec nejlepších (malá ochutnávka). PS: Výše uvedené platí o plném 110 minutovém sestřihu a nikoli o tom pokráceném zámořském. (21.01.2011)