A zori zdes tichie
The Dawns Here Are Quiet
...a rána sú tu tiché
Obsahy(2)
Staršinovi Vaskovi, veliteli oddílu protiletadlové obrany v odlehlé oblasti u hranic s Finskem, přidělilo vedení novou jednotku dobrovolníků. Kvůli neustálým problémům s kázní u předchozích vojáků zažádal Vaskov o abstinenty, kteří se mu v noci nebudou plížit z kasáren za sukněmi. K jeho překvapení na místo dorazí nové posily a splňují všechny jeho požadavky až na jeden háček: jde o samé mladé ženy. Zaskočený Vaskov si není jistý, jestli může nově přidělenou jednotku zapojit do tvrdého drilu a zda je vůbec brát jako běžné vojáky. Krátce na to však přijde zpráva, že v oblasti se pohybují dva němečtí parašutisté a Vaskov si další váhání nemůže dovolit. Vybere pět děvčat, s kterými se vydá Němce zajmout. Skupinka se skládá z Rity, jejíž muž padl v první vlně bojů, Ženi, která přišla o celou rodinu, Židovky Soni, zálesačky Lízy a osiřelé Galji, která si přidala rok, aby mohla narukovat. Brzy ovšem zjistí, že nebudou čelit dvěma, nýbrž přesile šestnácti těžce vyzbrojených německých vojáků... Sovětský válečný snímek se namísto velkým tankovým bitvám či ofenzivám na východní frontě věnuje uzavřenému střetu v karelijské oblasti a válečné drama se pomalu odvíjí až k neodkladné tragédii. Námět filmu je volně inspirován válečnými zážitky režiséra Stanislava Rostotského a scénáristy Borise Vasiljeva, oba totiž jako veteráni druhé světové války po boku žen bojovali. A jitra jsou zde tichá (1972) získaly mezinárodní ohlas po premiéře na MFF v Benátkách a o rok později byly nominovány na Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film. (Česká televize)
(více)Recenze (101)
Relativně nedávno jsem viděl remake, který byl sice fajn, ale trochu ramboidní. Nabízí se tak srovnání ... verze z roku 1975 je realističtější a asi i trochu krutější. Je rozvláčnější a trpí úpornou snahou o jakousi artovost, která se projevuje především v otravných snových retrospektivních scénách. Bojové scény krapet naivní, ale přesto celkem obstojně natočené. Velkým plusem je dobře vymyšlený a originální nápad zápletky konfliktu ženské jednotky s německým výsadkem. I přes svou stopáž si Jitra divákovu pozornost obstojně drží a řadí se k tomu lepšímu v žánru válečného filmu, co sovětská kinematografie nabízí. ()
Ruský černobílý barevný válečný film o ženské jednotce, která se postaví německým parašutistům. Legenda ruské kinematografie jejíž námět je fiktivní, ale inspirovaný ze života scénáristy, který obdobné jednotce velel. Normálně bych se vyhnul něčemu tak obstarožnímu ( natož vlastenecky přepatetickému), ale zajímalo mne srovnání s novou verzí z roku 2015, který je prakticky nijak obohacený remake. Dokonce i s tou slavnou scénou ze sauny. ()
Myslim, že na rok vzniku a dobu tuhý Brežněvovo vlády, je film docela apolitickej, to mnohý americký filmy jsou daleko víc propagandistický, ideologický, aniž by je do toho někdo tlačil. A tu jejich oddanost matičce Rusi mají Rusáci prostě v sobě. JInak krásnej, poetickej film, kdy skutečně získáme až emotivní vztah k hlavním hrdinkám a jejich osudu. Taky pěkná, severská krajina hraje dost důležitou roli. Jo a nevim, jestli jsem nekdy viděl ve filmu nahuštěno tolik přirozený ženský krásy. To by v Hollywoodu nedali :-)! ()
Naprosto překvapivě mne dostávala lyrická část snímku. Navzdory soudruhování a patetickému vlastenectví i po těch letech a v dnešní naprosto odlišné době, pro mne nebyl problém vidět v těch vojandách normální mladé holky se svými sny a problémy. Tahle přenositelnost emocí jde na vrub brilantní režii a kameře a civilním a uvěřitelným herečkám v rolích jednotky v sukních. Dá se tomu vytknout rozvleklost a stopáž, navíc místy je to skutečně hodně propagačně rudé. Ale jako poplatné tehdejší době se to dá pochopit a filmu to ubírá z naléhavosti jen málo. Přestřelky a boj byly místy trochu odfláknuté, ale to bylo skoro vedlejší. ()
Tento vynikající válečný film s velice silným (pravdivým) příběhem natočený režisérem Stanislavem Rostockým ani trošku (po skoro padesáti letech) nezestárnul, ba právě naopak. Obzvláště při srovnání s moderním remakem (i když docela povedeným) vítězí vysoko na body. Výborná kamera i hudba, krásné přírodní záběry v kontrastu s drsnými bojovými scénami a strhující příběh s typově přesně vybranými představitelkami hlavních hrdinek (většina z nich byla před kamerou poprvé). Pouze Olga Ostroumová měla větší zkušenosti, Irina Ševčuk snad pouze z jednoho filmu, ale v budoucnosti své kvality (minimálně v "Bimovi") potvrdila. Každopádně všechny to "uhrály" na jedničku (včetně představitele staršiny) tak, že na jejich postavy jen tak hned nezapomenete. Zajímavý režisérův nápad, že reálné scény budou černobílé, retrospektivy hlavních hrdinek i závěrečný epilog, které byly barevně, odkrýváním osudů hlavních hrdinek jen umocnily celkové vyznění tohoto vysoce emotivního díla i účinek na diváka a myslím si, že velká většina diváků na tento film jen tak lehce nezapomene, což se myslím u novějšího zpracování (z roku 2015) tak přesvědčivě tvrdit nedá. ()
Galerie (47)
Zajímavosti (6)
- Základní válečný děj je zobrazen černobíle, retrospektivní vzpomínky a poválečný epilog celého snímku byl natočen barevně. Tato stylizace výtvarně dotváří a výrazně podtrhuje celkovou ponurost i smutek celého příběhu. (SeanBean)
- Ve 108. minutě v českém dabingu řiká vojín Rita Osjanina o zabité Gurvičijové: „Měla samé jedničky. Ve škole i na univerzitě.“ Ve smyslu, že byla premiantka. Jenomže v Rusku je opačný systém hodnocení, takže v originále musela mít samé pětky. Dabing je tak přizpůsoben našim poměrům, což je sice dobré pro neznalé ruských reálií, ale pro znalé je to trochu zmatečné. (Petsuchos)
- Zvukaři si dali záležet, aby do filmu doplnili velké množství ptačích hlasů. Téměř po celou dobu se ozývá zpěv pěnice černohlavé, slyšet je také žluva hajní, kukačka obecná, hrdlička divoká, slavík obecný, křepelka polní či puštík obecný. (Fjera)
Reklama