A zori zdes tichie
The Dawns Here Are Quiet
...a rána sú tu tiché
Obsahy(2)
Staršinovi Vaskovi, veliteli oddílu protiletadlové obrany v odlehlé oblasti u hranic s Finskem, přidělilo vedení novou jednotku dobrovolníků. Kvůli neustálým problémům s kázní u předchozích vojáků zažádal Vaskov o abstinenty, kteří se mu v noci nebudou plížit z kasáren za sukněmi. K jeho překvapení na místo dorazí nové posily a splňují všechny jeho požadavky až na jeden háček: jde o samé mladé ženy. Zaskočený Vaskov si není jistý, jestli může nově přidělenou jednotku zapojit do tvrdého drilu a zda je vůbec brát jako běžné vojáky. Krátce na to však přijde zpráva, že v oblasti se pohybují dva němečtí parašutisté a Vaskov si další váhání nemůže dovolit. Vybere pět děvčat, s kterými se vydá Němce zajmout. Skupinka se skládá z Rity, jejíž muž padl v první vlně bojů, Ženi, která přišla o celou rodinu, Židovky Soni, zálesačky Lízy a osiřelé Galji, která si přidala rok, aby mohla narukovat. Brzy ovšem zjistí, že nebudou čelit dvěma, nýbrž přesile šestnácti těžce vyzbrojených německých vojáků... Sovětský válečný snímek se namísto velkým tankovým bitvám či ofenzivám na východní frontě věnuje uzavřenému střetu v karelijské oblasti a válečné drama se pomalu odvíjí až k neodkladné tragédii. Námět filmu je volně inspirován válečnými zážitky režiséra Stanislava Rostotského a scénáristy Borise Vasiljeva, oba totiž jako veteráni druhé světové války po boku žen bojovali. A jitra jsou zde tichá (1972) získaly mezinárodní ohlas po premiéře na MFF v Benátkách a o rok později byly nominovány na Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film. (Česká televize)
(více)Recenze (101)
Třetí válečnoneválečný film, který mne zasáhl, a opět hluboce (po Das Boot a Idi i smotri). Civilně vyprávěné (ač se docela střílí) o lidech, kterým se do cesty postavila válka a semlela jim život. Skvěle lidský velitel a holky, které dostal na povel, některé i hodně pod dvacet, žádné hrdinky, každá se svými mindráky, spáleními, naivitou, sny. Podstatné jsou ty sny a budoucnost, které jsou zabíjeny. Kontrast války a neválky v čb a kýčovité barvě. Nedojmu se zase tak snadno, ale ke konci jsem měl slzy na krajíčku... (proč jen já ty kousky, o kterých tuším, že mě vezmou, tak dlouho odkládám?) ()
Nejako často počúvam pojem netradičný vojnový film. Až tak často, že už ani neviem, čo je to tradičný vojnový film. Asi hrdinská nonstop strielačka na bojisku, kde sú jední tí dobrí a druhí tí zlí, neviem. Každopádne ....a rána tu sú tiché je netradičný vojnový film. Hrdinkami tu sú ženy, ale hlavný hrdina je muž. Príbeh je rámovaný, čiže vás má na konci čím dojať bez zbytočného ždímania emócií pri umieraní. Sovietske patetické vojnové filmy som nevidel, iba tie slávne, kvalitné a medzinárodne cenené a Rostockijov cieľ taktiež nebola prikrášlená oslava hrdinstva sovietskeho človeka. Iba zamyslenie sa nad zúfalosťou toho, čo vidíme a čo by sme mali cítiť pri pohľadoch na zbytočne zmarené životy. Hanbu. ()
Tohle byl Fedotu Jevgrafovičovi čert dlužen. Žádal velení o vojáky, kteří nebudou chlastat vodku a neotočí se za každou sukní a oni mu poslali - ženské! Oddíl dělostřelkyň na doplnění stavu posádky protiletecké obrany. Z toho pochopitelně vznikne spousta komických situací. Veškerá legrace a kočkování mezi vojandami a velitelem ale náhle skončí, když jsou v noci napadeni německými messerschmitty. Scéna, která mi utkvěla v paměti: jedno letadlo je sestřeleno, katapultují se z něj letci a na padácích letí dolů, voják Osjanina je drží na mušce, stále má protiletadlový kulomet natočený jejich směrem a sleduje je skrz zaměřovací kříž s takovým zadumaným výrazem ve tváři, za ní ostatní ženy debatují o tom, jestli letci spadnou spíš do lesa nebo do vody a najednou Osjanina sešlápne kulometný pedál a rozstřílí oba německé parašutisty na sračky. Nedlouho po této události jsou v lese nedaleko posádky objeveni Němci a velitel v čele oddílu žen je jde zadržet nebo zlikvidovat. Dál nebudu prozrazovat. Film ...a jitra jsou zde tichá je dost smutný, je nespočet možností, jak filmovými prostředky ukázat na nesmyslnost války, tady jsou divákovi představeny ženy a jejich osudy, sny, rodiny, muži, milenci, některé vojandy jsou dokonce tak mladé, že ještě ani žádné muže neměly a tyto ženy jsou pak odvedeny na válečná jatka. http://www.youtube.com/watch?v=XE-7KA3nwZo ()
Když se člověk nekouká na to, že je to z Ruska, tak si uvědomí, že tohle je vážně skvělý snímek, jenž si zaslouží pozornost, a to nikoli pouze pro milovníky válečných filmů. Tři hodiny v tomhle případě vůbec nevadí, protože je to celou dobu snímek, který vás nepustí. Ty postavy jsou natolik skvělé, že vás chytnou. Navíc černobílé provedení s barevnými sekvencemi vyznívá krásně poeticky. ()
Reziser Rostockij je v ramci byvaleho ZSSR podla mna pekna lama. Nenatocil nic, co by stalo za zmienku, a tudiz o velikanoch nielen ruskej kinematografie /Tarkovskij, Michalkov/ moze len snivat, a to nespominam svetovych velikanov /Kurosawa, Bergman/. Ideologicky je film priserne zatazeny, ukazuje len schematickych sovietskych hrdinov /teda vlastne hrdinky/, ktore maju radi vlast a chcu ju branit. To je sice pekne a chvalyhodne, ale rezisersky je film odbyty, nuda dostala priserne vela priestoru a herecke vykony? Take nieco tu nie je. Skoda, potencial to malo, nadherna priroda to nezachrani : 30 % ()
Galerie (47)
Zajímavosti (6)
- Nahé ženy nebyly v té době na filmovém plátně vůbec běžným jevem. Při prvním uvedení do kin celý „koupací den“ dokonce vystřihli, ale režisér se neskutečně rozzlobil a na cenzorovi si vymohl stažení a opětovné uvedení originální verze filmu. Svůj názor obhájil, neboť scéna ve své nahotě křehkých dívek je tu v přímé opozici k následující krutosti války. Nicméně cesta k tomuto natáčení byla dlouhá, ani herečky samy zprvu nechtěly o svlékání ani slyšet. Svolaly dokonce komsomolskou schůzi, kde vysvětlovaly, že pro umělecké ztvárnění ženského těla se (na akademii) najímají speciální modelky. Aby režisér co nejvíc zmenšil stud děvčat, byla tato scéna (až na jediného kameramana) natáčena štábem v čistě ženské sestavě. (chamonix)
- Ve 108. minutě v českém dabingu řiká vojín Rita Osjanina o zabité Gurvičijové: „Měla samé jedničky. Ve škole i na univerzitě.“ Ve smyslu, že byla premiantka. Jenomže v Rusku je opačný systém hodnocení, takže v originále musela mít samé pětky. Dabing je tak přizpůsoben našim poměrům, což je sice dobré pro neznalé ruských reálií, ale pro znalé je to trochu zmatečné. (Petsuchos)
Reklama