Seuls

Spíše nekrolog, když už od září, co jsem Seuls viděl, po Christine Boisson narychlo odešel i Niels Arestrup. Oba z party herců, na které lze narážet u zajímavých evropských věcí. Přesto byli celkem známí i širšímu obecenstvu a médiím, byť to způsobila Emmanuelle, respektive césarové hitovky v Arestrupově případě. Tomu dokonce ve filmografii zapáchá i Válečný kůň, rozpětí jeho hereckých účastí tedy pokrývá téměř celou filmovou škálu, od velikánů Marca Ferreriho, Chantalky, přes fádní věci, až po Spielberga. A to navíc takového, takže až na dno dna. Ale o mrtvých jen dobře, takže pryč od Spielberga. Po filmech La Dérobade a Il futuro è donna musí být Niels Arestrup v našich srdcích navěky zapsán především jako expert na trojky. I zde v nabušeném obsazení, kde máme ještě Bulle Ogier a podezřele vysokou Olimpiu Carlisi, jsem byl celou dobu napjatý, zda se tedy Niels přifaří k Boisson/Ogier nebo k Boisson/Carlisi. Variantu Carlisi/Ogier můžeme rovnou vyloučit, těžko by někdo obsadil Boisson a pak ji vynechal. To by pravděpodobněji hrozilo i Boisson/Carlisi/Ogier, což by ale zase bylo moc i na Nielse. Každopádně, ať už se cokoli vyvinulo kamkoli, Seuls postupně nabralo takovou hypnotickou sílu, že jsem si nebyl schopen uvědomit, zda mi vadí, nebo naopak vítám, že už si nebudu moci déle hrát na pláč. Arestrupa jsem si oblíbil i skrze to, že vypadá, jako by vypadl z oka Marlonu Brandovi z časů Posledního tanga, zatímco Boisson skrze to, že jí do oka něco naopak vpadlo, jakási neodolatelná skvrnka. Její jméno navíc něco znamená, takže třeba v Bruselu si na ni vzpomenu každé tři metry. Škoda že tyto herečky s jakýmsi stigmatem soft erotického filmu jako ona, Sylvia Kristel, Teresa Ann Savoy nebo Maria Schneider mnohdy mají své osudy tak ukrácené. Náladou mi Seuls trochu připomněl i jiný film s Boisson Extérieur, nuit. Kde je ovšem Dussollier místo Nielse, takže si snad konečně někteří prvoplánoví uvědomí, jaký sakra rozdíl dělají ta tři písmenka are. Mám před očima tmavý, noční záběr/screen, kdy jedou Niels Arestrup a Christine Boisson mlčky autem, jenž tak nějak vystihuje Seuls samotný i jejich nedávný odchod. (14.12.2024)

Ne, že by Arestrup býval extra krasavec, podobá se ještě tak Dürerovu autoportrétu, ale je to Dürer překrmený, dobrácký jak měsíček, rysy má smáznuté jak máslem po chlebu. Ostatně není v tom sám, Lou Castel je taky hnusák a oba jsou neskutečně charismatičtí herci. Boisson je skvělá! Brala určitě béčkové platy, ale její charisma malého dravce není o nic menší. Nuancuje, je dokonale civilní a přitom je jak rtuť. K tomu se v neději rozvazuje velká láska Lonsdalea a Ogier – té Ogier, která ještě ve správném světle září mladostí a dokonalým stylem a v nesprávném jí kanou slzy do vrásek. A podobně je to s celkem filmu: možná by pro západňáky byl moc uměřený a teorematický, scény z hor jsou v kontrastu k nádheře přírody asi nejslabší... celek na mě dýchá silnou poetičností raných osmdesátek, třeba jako Ferreriho Budoucnost je žena anebo Bralův Extérieur nuit. Topos je vila na ostrově. Velmi zvláštní. Ostatně – na to, jak je ten film obyčejný až k nedějovosti jsou jeho rekvizity ozvláštněné jak kdyby romantismem: jízdy dvou setkávajících se duší se odehrávají pozpátku, jednou zády ke směru jízdy a v prudkém stoupání lanovky, podruhé při couvání auta. Je zde motiv dvojníků napříč generacemi, Arestrup si vymýšlí neexistující osobu, Ogier neexistující těhotenství – snaží se zachránit vztah, předejít lásce? Seuls je stylově dítě new romance, té druhé vlny, kterou mám spojenu hlavně s Wendersem, ale taky s Tannerem – a jeho V bílém městě je vlastně varianta Seuls, s tím, že zde nehraje prostor magického Lisabonu a figurek na šachovnici je víc. Hudba, pokud není krásně vybraná, se udržuje v modálním prostředí, je minimalistická, repetitivní, jsou to smyčce a některé úseky byly moc povedené. Občas se ten film rozdýchne neskutečně silnou emocí, ke které stačí pár vzlyků toho ňoumíka Arestrupa a modré nasvícení jeho žalu. Temný, krásný film. (21.12.2024)

Reusserovo Seuls si dokáže svojho diváka veľmi rýchlo podmaniť. Čiastočne je tomu tak aj vďaka úžasnému vizuálu a kamere. Neviem, či si bol Reusser vedomý nastupujúceho trendu vo francúzskej kinematografií, ktorý odštartoval Jean-Jacques Beineix svojou Divou len pár mesiacov pred ním, ale aj keby vo vizuálnej stránke nebola priama snaha o reflexiu estetiky cinéma du look, Seuls je určite možné zaradiť k neo-barokovému kinu. Chaos mesta odráža zmätok sveta. V pelíškoch s ukecanými televíznymi krabičkami sa márna snaha o intimitu oblieka do odleskov blikajúceho neónového pútača. Svet s ľuďmi komunikuje neustále, ale ľudské svety nie sú schopné vzájomného rozhovoru. S tým kontrastuje až desivo pokojné prostredie hôr a veľkých jazier. Cudzie mesto dáva šancu uniknúť pred sebou samým, pretože je plné podnetov, no miesto odkiaľ sme prišli volá po sebareflexií. Veľmi zaujímavá je postava maliara a filmára Ludovica. Prostredníctvom tejto postavy hovorí Reusser o konzervovaní kúskov reality, jej jednotlivých obrazov, ktoré si tvorca idealizuje a prispôsobuje. Zachováva tak nielen skutočnú realitu, ale aj tú, ktorú si vysníval, rovnako ako Jean posadnutý ženou z fotografie, ktorú našiel vo fotobúdke. Seuls je príbehom o hľadaní identity, o strachu zo samoty a o tom, ako pôsobenie démona jednej minulosti dokáže ovplyvniť hneď niekoľko individuálnych prítomností. (17.01.2025)