Jesus Christ Superstar

Čitelnější než verze z roku 1973. Či také expresivnější (ať už Pilát, který je při snu přímo v posteli, výrazy lidí v obličeji v klíčových scénách (i když zrovna třeba nezpívají), Herodův song skutečně stylizovaný do doby, ze které tenhle hudební žánr pochází nebo Jidáš v Superstar). To má jednu obrovskou výhodu, a to že tím vzniká automaticky i víc vrstev a významů pro všechno na obrazovce. Udivil mě kvalitní stage design, který organicky dokáže suplovat téměř všechna vyobrazená prostředí. Už od prvního songu je vidět (či spíše slyšet), že zvukově je to kvalitní a že i hlasy odpovídají tomu na obrazovce, kdy člověk např. vidí, jak se Jidášovi hýbou ústa, když z plna hrdla zpívá (mám-li to srovnat s verzí z roku 1973). Modernizace se povedla na jedničku, vždy je přidávána ve vhodných chvílích (např. televize v This Jesus Must Die, Herodova píseň nebo kompletní Superstar). Výjimku tvoří Šimon, který je asi největším důkazem o tom, ve kterém roce to bylo točeno. Zbytek kostýmů je zmáknut na jedničku, zejména jsem vděčný např. za viditelné rozlišení Kaifáše a spol. nejen pomocí klobouků. Jednotlivé písně jsou i hezky odlišeny barevně (opět plusové body pro lepší čitelnost). Ruku v ruce tomu pomáhá i kamera - zabírá často věci, které na hodnotě a významu jenom přidávají a dávají vzpomenout na to, že muzikál je i vizuální médium. Namátkou věci, které mě v tomto směru zaujaly - V chrámu, kdy jsem občas chytal úzkost, přechod mezi Trial Before Pilate a Superstar, potažmo kompletní Superstar. Tyto zajímavé záběry by však nebyly nic bez hereckých a hlasových výkonů. Tam se casting (a i aktualizace zdrojového materiálu) povedl na jedničku. Sympatizoval jsem téměř s celým sborem. Ježíš je super(star), zpívat i hrát umí, což je evidentní zejména v Gethsemane (zde si dovolím odbočku - moje první (afaik) zkušenost s tímto filmem byla u videa s názvem WHYYYYYYYYYYYYYY a vzhledem k určité unisex vlastnosti jména Glenn a vlasům a záběru z dálky jsem si myslel, že to zpívá žena. Celkově je tato nota v jeho podání hodně "učesaná", daleko zajímavější je z mého pohledu závěr písně v místě, kde verze 1973 šla cestou instrumentální a slideshow klasické ikonografie). Pilát ukazuje o mnoho víc rozměrů než jen ten jeden, v němž je často líčen. Kaifáš a spol. se poslouchají skvěle, zejména Kaifášův basový hlas. Herodova píseň skvěle zvládla kráčet na pomezí šílenosti (plus body za skoro až směšnou přeprodukovanost) a vážnosti (cholericky agresivní závěr). Jidáš je pak kapitola sám o sobě. Jestli ve verzi z roku 1973 znamenalo D ve slově JIDÁŠ slovo Disko, tak zde znamená Š ve slově JIDÁŠ slovo Šou (show). (11.04.2021)

Oproti původní verzi, mnohem lepší výkony (jen Jidáš halsově pokulhává a Ježíš je vizáží nedomrlý). Zbytek výborný. Na projevu herců je znát, že se ansábl přestěhoval z londýnského jeviště před filmovou kameru a tak mají tendenci hrát i pro zadní řady. Moderní pojetí je v pořádku, sedí mi mnohem víc, než hippie verze z roku 73 (což tenkrát taky bylo moderní, že). (08.06.2010)

Nevím, čím to je, ale tahle verze mě oslovuje stále víc a víc, jakkoli ani ona nemůže nahradit divadelní zážitek. Proti originálnímu zpracování ze sedmdesátých let má navrch především herecky, jako by byli aktéři do svých postav více "zažraní". V tomto směru zaujme hlavně Jidáš Jeroma Pradona, který by s hlasem Dana Bárty mohl být naprosto ideální představitel téhle postavy, ale ta lehkost v jeho zpěvu prostě schází. Trochu mě každopádně zaráží tak rozdílné hodnocení obou filmových verzí Ježíše. Oběma nechybí originální nápady a atmosféra, zároveň ale obě strádají v některých pěveckých výkonech. I sebeslabší adaptace však stojí za shlédnutí pro těch 100 minut hudby, která už nemůže být překonána. (17.11.2010)

Ne všechny muzikály jdou natočit a Jesus je toho dokladem. Původní verze je také otřesná hlavně kvůli pěveckým (ne)výkonům, ovšem nové zpracování předčilo všechna má poslechová očekáváníModernizace a zřetelná snaha o nový pohled podle mého vyzněly naprázdno. Tvůrci měli svou pozornost spíše než kulisám a kostýmům věnovat obsazení, které je, s výjimkou Mary a částečně sboru, tragické – zejména hysterický Judas je velkým omylem. Jesus v podání Glenna Cartera je prázdnou postavou – intonace, barva hlasu, herectví – nic z toho tu nefunguje, takže i krásna píseň Gethsemane (I only want to say) zaniká v nepřesvědčivém provedení. Tak je tomu bohužel u některých dalších melodií, z čehož plyne, že divák nemůže (a ani nemá proč) prožívat úžas, křivdu a dojetí. Výjimku tvoří výše zmíněná Mary (Renee Castle), jejíž citlivé vyznání "I don’t know how to love him...He scares me so. I want him so. I love him so." je skutečně krásné. (13.11.2003)

Celkove druhe zpracovani tohoto klasickeho muzikalu, ktery jsem mel moznost videt a musim uznat, ze se mi velmi libil. Cely je zahran a natocen velmi zive, rychle, moderne, samozrejme kvalitne zazpivan a podle meho nazoru slusne zahran (ale Máří Magdaléna jednoznačně boduje). Toto zpracování mě velmi zaujalo. Doporučuji (24.03.2004)