Veselé Vánoce, pane Lawrenci

Bůhví proč jsem si při sledování snímku vzpomněl na knihu Král Krysa od Jamese Clavella. Nechtěně jsem si tak připravil půdu pro osobní konfrontaci s tímto filmem, který s ní má společný pouze japonský zajatecký tábor. Jinak je totiž Veselé Vánoce, pane Lawrenci neuvěřitelně sugestivní dílo s vlastní dějovou skladbou, jenž se může pyšnit velmi zajímavou výpovědní hodnotou. Japonsko-britské střetnutí nejen na poli válečném, ale i kulturním či zvykovém je hlavním tahounem scénáře, s nijak překvapivým dějem. Jde zde pouze o drobnosti a minimalistické scény jako je samurajské cvičení, které ruší Brity ze spánku nebo poprava tradičním způsobem. A přesně v těchto drobnostech boduje i režisér, který jednotlivé scény cizeluje do nejmenších detailů, ale jako celek postrádá film rychlejší spád a jakoukoliv gradaci děje. Zvláštní místo zde zaujímá hudba, která mísí klasické „vojenské“ motivy s „tradičními“ tóny jasně evokujícími Japonsko a dosti silně podtrhuje atmosféru. Veselé Vánoce, pane Lawrenci by se dalo shrnout slovy jako lehce zapomenutelný film s řadou nezapomenutelných scén a právě pro ně ať si film u mě vydobude nejvyšší hodnocení. (17.08.2005)

Chápu, že od filmu z japonského zajateckého tábora nemůžu čekat, že se lidi v něm budou chovat úplně normálně. Jenže tady ta narušenost postav byla spíš taková umělecká než válečná. Celé to na mě působilo až moc uměle a čistě, vzhledem k prostředí až nemístně. I když je ve filmu několik silných scén, přece jen jsem na podobné téma viděl několik lepších filmů a především četl knihu Král krysa. (05.05.2009)

Tohle je hodně zvláštní film. Ač je natočen převážně asijskými tvůrci, tváří se spíše evropsky. Navíc narozdíl od válečných velkofilmů na téma Japonci versus Amíci či v tomhle případě Britové pojímá děj po svém. Je to něco jako (když to přeženu) Most přes řeku Kwai střižený s Japonským samurajským filmem. Skvěle se tu povedlo zachytit různorodou mentalitu jednotlivých postav od toho asijského hrdého a tradičního pohledu na věc až po ten britský styl života. Právě tenhle střet rozdílných kultur hraje velkou roli a staví tak diváka do role pozorovatele toho, kam jsou jednotlivé postavy schopny dojít. David Bowie je rozhodně dobrej zpěvák, to mu neberu a narozdíl od směšných hereckých partů Britney Spears, Mariah Carey či jiných dalších umí i hodně slušně hrát. Ovšem jeho postava mě zrovna příliš nechytila, snad ani ne pro to ztvárnění, ale spíš pro tu pochopitelnost. A hlavní postava Lawrence? Nemůžu si pomoct, ale neměl jsem stoprocentní pocit že ta postava byla hlavní. Typicky asijská surovost pak drží děj pohromadě. Což je na jednu stranu docela škoda, protože jinak by to byl celkem hodně slušnej film. Takhle váhám mezi objektivními 3mi hvězdičkami a trochu nadsazenými 4mi. No dobře 4 a finito! (11.10.2004)

Na mně moc artovní (snad) záležitost vtisknutá do prostoru bambusových plotů zajateckého tábora pro spojenecké vojáky na Jávě po pádu Singapuru. Bylo tam pár silných momentů, ale celé mi to těžko drželo dohromady - nebo jsem na to zkrátka koukal ve chvíli, kdy se mi moc nechtělo myslet. Navíc Bowieho nemám rád ani jako hudebníka, ani jako člověka (už jen po vizuální stránce), takže mi tento jedinec - navíc v hlavní roli zcela nesedl. Jsou i lepší filmy o střetu kultur. (31.07.2011)

Make (queer) love, not war, so says Mr. Bowie. Po většinu stopáže netradičně zpracované téma vzájemného respektu (lásky?) mužů na opačných stranách barikád, mříží i kulturních zvyklostí v zajímavém filmu. Když ovšem něco označíte za zajímavé, tak jde svým způsobem o pokrytectví, jelikož operujete na „území nikoho“ mezi jasně definovanými pojmy dobré/špatné. A tento film je přesně takový; tedy zajímavý spíše než dobrý či špatný a je v mnoha ohledech srážený nepatřičnostmi (zajatecký tábor ve čtyřicátých letech podbarvený osmdesátkovým synťákovým soundtrackem hrající japonské rytmy evokující „Mimořádnou linku Praha-Tokio“ či obsazení Davida Bowieho, který se ani nesnaží být Celliersem a je Bowiem jak ho znáte; akorát tady má místy rozcuchanou kštici značící, že je vnitřně rozerván nebo když necháte Japonce v japonštině mluvit „šogúnskou“ hlasitou táhlou mluvou, což je působivé, když však toho samého Japonce necháte to samé a stejnou dikcí přednášet v angličtině, tak to trhá uši, zajatci jsou všichni takoví načančaní apod.). Největší problém (krom táhlosti) je ovšem dnes již slovutná scéna „zúčtování“ před nastoupeným táborem, kdy je sice jasné o co tvůrcům šlo a jak to mělo na papíře působit, ale prodat se jim to nepodařilo ani za mák... Já vám hned říkal, že je to zajímavý film. (13.11.2014)