Průšvih

Tenhle film jsem několik let intenzivně sháněl (což sice neznamená, že bych byl ochotný za něj utratit nějaké peníze)... A pak konečně přišel den, kdy se mi dostal do ruky. Jedná se možná o něco trochu jiného než jsem očekával, ale přesto je to krásný film, který se stylem nachází pravděpodobně někde mezi Jarmuschem a DiCillem. Ze všech těch odkazů je cítit láska k filmu a literatuře, což ztělesňuje postava Buscemiho, který zde hraje pravděpodobně nejsympatičtější roli, kde jsem ho viděl... (01.01.2010)

Zapadlá perla amerických nezávislých devadesátek, ultimátní chcípácký film, jeden z mála nesebestředných filmů o filmu (i když tady se až do samého konce zdá, že jde spíš o film o nedělání filmu). Alexandre Rockwell si vyšlapuje v hravě poetických souřadnicích vykolíkovaných Jarmuschem, Wendersem, Allenem i Tarantinem, ze začátku okouzlí rozverností a třeskutým vtipem, pak postupně ubírá na nezávazné legraci a přidává na paletu temnější tóny, což může v jednom napoprvé zanechat mírně rozpačitý dojem. Jelikož jsem se ale tenhle film rozhodl otitulkovat a tím pádem s ním strávil nadprůměrné množství času, všecko se to ve mně stihlo hezky usadit a dozrát k radosti nad gustem, elegancí a obratností, s nimiž se tu vycizelovaným obrazem, střihem, hudbou i zvukem vypráví příběh o sbližování a vzdalování světů a snů dvou pomatenců a jednoho setsakra temperamentního anděla, příběh fantasmagorický a přitom podezřele připomínající opravdový život, třeba i v tom, kolikrát nás škodolibá realita nechává rozpačitě přemýšlet, jakou roli jsme v tom chaotickém sledu událostí vlastně sehráli. (23.11.2014)

Piata hviezda za plagát Stalkera. Potom zato, ako sa Aldolphovi prvýkrát podarilo rozosmiať Angelicu. A tiež za dokonalého idiota Sama Rockwella, ktorý vo filme vystupoval až od vyššie spomínanej scény. Padalo tam perie a to mi prišlo magické. Neskôr tancovali na dlaniach Manhattanu a nakoniec sa pred nimi rozprestieral celý oceán. Toto všetko, plus hemofilik Skippy, dve štetky, jeden Francúz, spievajúci vymáhači nájomného, gorila, trpaslík a ešte oveľa viac, sa zaobišlo bez natočenia filmu, o ktorý celý čas malo ísť. Veď najlepšie to aj tak napíše sám život. Teda aspoň najviac jedinečne. A o konci filmu mám takú malú teóriu, ale toto je typ komentára, do ktorého sa mi spoilery moc nehodia, tak vám to prípadne zdelím na požiadanie. (23.11.2014)

Už len ten smiech, ktorý dal Joe, keď sa Adolpho učil tancovať, je hodný štyroch hviezd. A vôbec, všetko čo Joe predvádzal bolo ohromné a Cassel ho dal na parádu. A tí dvaja vyberači nájomného .. ohromná dvojka. A Rockwell? .. toho aj málo bolo. No skrátka bavila som sa .. možno tak dobre, ako tá silvestrovská slečna, keď uvidela Adolpha v Nahej pravde. (01.12.2016)

Kto by to bol povedal, že z takéhoto netradičného námetu sa dá vytvoriť tak príťažlivý film. Ani poriadne nevieme, čo sa deje a prečo, kto má aké motivácie a Buscemi aj na záver povie, že sa nikdy nedozvie, ako to Joe celé myslel. A nedozvie sa to ani divák, čo je jedna z vecí, vďaka ktorej sa k filmu možno budete radi vracať a znova o ňom premýšľať. Množstvo popkultúrnych a artových odkazov nepôsobí, na rozdiel od dnešnej tvorby, nasilu. Potešia všetky cameá, len sa obávam, že by dnes Rockwellova kreácia mohla byť chápaná ako zňevažovanie mentálne postihnutých ľudí. Každopádne sa film z nikoho nevysmieva. In the Soup je kryšalický americký indie film z deväťdesiatok, ak ich milujete, nie je čo riešiť. Ak nie, tak sa mu vyhnite. (07.08.2022)