Zlatý věk

L'Âge d'or dle mého názoru nedosahuje kvalit předchozího Un Chien andalou. Luis Buñuel je extravagant surrealismu, o tom žádná.. jednotlivé "pochroumané" (na duši i na těle) scény jsou odzbrojující, šokující (nedokážu si představit jejich dopad na společnost ve třicátých letech), nesmysluplné a nemorální - nic z toho mi nevadí. Asi bych ocenil kratší stopáž (cca 40 minut), čímž by byl děj zhutněn a dostal by tak možná ještě šílenější patinu. (25.11.2010)

Ranný Buñuel mne překvapil, po předchozím pižlání oka bych nevěřila, že dokáže být tak sžíravě vtipný, aniž by se musel dopouštět nauseutvorných záběrů. Inspirátor Monty Pythonů se vykašlal nejen na konvence, ale na zažité hodnoty, které cupoval bez uzardění. Za vrcholný pocit zmaru lze zajisté považovat vyhození žirafy z okna. (11.04.2014)

Zpočátku vývin světa, vyšší druh porazí menší (myš sežere štíra, pak se objeví lidé - evidentně neandrtálci - které pak strhne plavba plná "civilizovaných" lidí, která obsadí jejich území a prožívá zde "zlatý věk" (btw, ten název je schválně ironický). Jenže i tahle "vyspělá" společnost má své obrovské chyby a postupně se ukazuje, jak moc morbidní a zvrhlá ve skutečnosti je, tudíž se o skutečně vyspělé společnosti mluvit nedá. Všechny jejich hříchy postupně vedou ke svému konci, aby pak na konci přišel Ježíš a vykoupil společnost z hříchů. A tak nějak jsem to celé pochopil a evidentně tohle chtěl Buñuel svým Zlatým věkem ukázat. Ruku do ohně za to nedám, přece jenom, nejsem on, ale myslím si to. Je zde hodně podivných, ujetých obrazů (odkopnutí psa, kráva na honosné posteli v ještě honosnějším paláci, zabití dítěte a následná radost z toho...) a kdyby to nebylo natočené v roce 1930, ale někdy později, věřím, že by to celé bylo explicitnější. Zajímavý je i styl, jakým je to natočené - většinu času to působí jako němý film, ale občas se tady i mluví. Každopádně i když všechna ta bizarnost je zajímavá a něco do sebe má, celkově mě film kromě začátku a konce zrovna nechytl. 3* (26.03.2020)

Surrealisticky stále na vynikající úrovni, i když se od dob Andaluského psa již jedná o krok někam jinam, především do narativnějších a "filmovějších" oblastí. Kouzelné ale především svojí ostrou a řezavou satirou zacílenou na tařka všechny stránky soudobé vyšší či oficiální společnosti. V hlavní roli zřejmě přirozené, místy tedy značně kuriozní, touhy v rozporu a neskrývaném boji s konvencemi a dobrým mravem. Krutá agrese a překonání všech zažitých pravidel - výsměšné násilí vůči bezbrannému slepci v podání hlavního hrdiny - jako jeden z projevů nespoutaného žití a prožívání. Zprotiví se vám načinčaný pejsek aristokratického vzhledu. Co je jednodušší než ho ze všech sil nakopnout. --Přesně takto postupuje Buñuel ve své kritice společnosti, jejich institucí, duchovních i materiálních. (08.11.2006)

Později Bunuel pochopil, že aby film mohl podvracet, hrát si a experimentovat, musí nejdřív nastavit nějakou úroveň komunikace s divákem. Když třeba píšete román, nemusíte to řešit - čtenář ho vždy musí číst a vždy tedy existuje nějaká jistota přenosu informací. TU obrazu, na který se návštěvník může dívat, jak dlouho chce, to platí taky. Jenže u filmu neni bez nějakého aspoň základního ukazatele možné věnovat kompletní pozornost všemu. Zachází to tak daleko, že už u Zlatého věku opravdu nemám pocit, že ho má smysl sledovat, protože se něčeho dočkám. Prostě jen hodinový sled mechanicky řazených surrealistických výjevů, které většinou vznikly tak, že Bunuel náhodou měl po ruce tyhle záběry, tak je použil, nebo ho s Dalím napadla tahle konina, tak ji zrealizoval. No a co? Hledat v tom snový smysl je ztráta energie, na to jsou od Bunuela mnohem zajímavější tituly, o kterém už nějak přemýšlel. Ve kterých nejde jen o předvádění bizarností, ale i něco sdělují. Tohle je jen raný experiment, mechanický surrealismus bez opodstatnění, zajímavý spíš z principu než z provedení. Takže uznávám cíl Bunuela šokovat dobové publikum, ale tím bohužel zároveň docházím k tomu, že dnes už ten film nemá smysl. Ten byl naplněn. (20.10.2013)