Fontána

Ako sa Hugh Jackman naučil hrať a voňať fialky odspodu, alebo 90-minútová odpoveď na otázku, prečo nás fascinujú filmy. Pre mňa osobne jeden z najsilnejších diváckych zážitkov vôbec. Komentár píšem hodinu po odchode z kina a ešte stále mám zovreté hrdlo a premáham búrku pocitov, ktoré mi od prvého záberu filmu až do záverečných titulkov vháňali slzy do očí a spôsobovali vnútornú triašku. Už dávno som si nebol taký istý hodnotením 100%, pretože toto je po všetkých stránkach dokonalé filmové dielo. Príbeh sa originálnou formou vyjadruje k absolútne zásadným životným otázkam. Nie je ani prostoduchý, ani príliš komplikovaný a má pochopiteľnú, no nie prvoplánovú symboliku. A predovšetkým nepotrebuje dovysvetľovávať a chronologicky usporiadavať, treba ho len a len precítiť. Mne sa to podarilo aj vďaka úžasnej audiovizuálnej stránke, vynikajúcej hudbe a, čo ma prekvapilo najviac, výborným hereckým výkonom. Že dobre hrajú Rachel Weisz a Ellen Burstyn, to už je tak trochu štandard, ale oduševnený výkon Hugha Jackmana ma ohúril. Po jeho nemastnom-neslanom výkone v Dokonalom triku som si už myslel, že dokáže zahrať len vystrkovanie adamantiových pazúrov, ale to, čo predviedol vo Fontáne, by si zaslúžilo minimálne nomináciu na Oscara. Tlieskam a neviem sa dočkať opakovaných zhliadnutí. (11.06.2007)

Jako celek není film příliš výrazný, ovšem jeho významnost a genialita vygraduje posledních asi 20 min. Tam jsem měl jedno velké DEJA VU, kdy mi Aronofsky zprostředkoval zážitek a poznání přesahující hranice všednosti. Zde jsem znova, poprvé v mém životě, zažil prožitek totožný s několika prožitky změněného vědomí a vnímání, kontaktu s Bohem a duchovní přesah běžné smrtelníkovi existence. V tomto směru, dá se říct, jde o nejlepší film, jaký jsem kdy viděl ... ovšem ono těch posledních 20 min plných světelného orgasmu poznání a klidu pro mne ani není filmem, spíše duchovním prožitkem ... Opravdu výjimečný kousek!! (25.12.2012)

Audiovizuální extáze se zářivými barvami, efekty a úchvatnou hudbou Clinta Mansella. Prolínání příběhu mezi třemi různými dimenzemi má v sobě skrývat podstatu o existenci lidského bytí, jeho pomíjivosti a konci, nekonečnosti a hloubce vesmíru, hledání naděje a věčnosti, a ostatních filozofických otázek. Kromě nádherné Rachel Weisz je skvělý rovněž Hugh Jackman. Fontána je pro mě ten druh filmu, kde forma výrazně a velmi účelně přebíjí samotný obsah. (04.05.2012)

"Vždyť jsou, muži, kteří z lásky konají neuvěřitelné věci, tak třeba - přestěhují se." Václav Voska, Vajíčko. Nemohl jsem si pomoci, ten citát jsem sem musel napsat. Věčný život a věčná láska, toť otázky v lidské kultuře velmi staré (věčné?:)). Aronofskyho příspěvek k hledání odpovědi na základní otázku života, vesmíru a vůbec chápu jako zbytečnost života bez lásky, života bez pokračování. Když ve snových vizích z budoucnosti vidí Tom Izzi žádající ho "finish it", odpovědí je semínko zasazené na Izzin hrob. Život nepokračuje stejným jedincem, ale dalším životem. K formální stránce filmu nelze mít výhrad, hudba, herci i vizuální stránka jsou perfektní. (19.03.2007)

Johann Gottlieb Fichte povedal, že každý človek si vyberá takú filozofiu, ktorá mu vyhovuje. Tento subjektívny idealizmus by sme mohli vztiahnuť práve na reakcie ľudí na Fontánu. Jedni v nej budú vidieť mystično, transcendenciu, popretie nesmrteľnosti a zobrazenie lásky ako zmyslu života, my ostatní si povzdychneme „ach, zas niekto objavil teplú vodu.“ . I keď treba povedať, že to objavovanie je audiovizuálne (temer) dokonalé. V prvom rade , naše západné myslenie založené na chápaní života ako niečoho čo je pre človeka samozrejmosťou akosi nechce chápať, že pokiaľ neexistuje smrť bez života, nemôže existovať ani život bez smrti (samotným pojmom smrť sa predsa definuje koniec toho, čomu hovoríme život). Nuž a s otázkou nesmrteľnosti sa Aronofsky pobil síce štýlovo, ale štýlom zakrýva jednoduchosť a zrejmosť výsledku tohto zápasu. Jediné čo mi na forme Fontány vadilo boli na môj vkus prikrátke zábery zhruba v prvej polovici filmu, najmä keď strih záber utne predtým než stačí vygradovať. Inak mi dominantný pohyb kamery po horizontálach a vertikálach dával skutočne dojem čohosi neobvyklého; zelená farba yucatánskeho pralesa výborne kontrastuje so zlatou Shibalby i obyčajnosťou reality (pokiaľ teda za realitu ustanovíme rok 2000). Bohužiaľ v snahe urobiť film prehľadnejší a sofistikovanejší sa príliš sústreďuje na opakovanie jednotlivých vokajškom podobných a vnútorne spätých symbolov a tým nabúrava dojem filmu pre „vyspelejšie“ publikum, schopné dekódovať i rafinovanejšie resp. v rámci diela menej frekventované symboly.Táto „prešpekulovanosť“ v konečnom výsledku zráža môj celkový dojem smerom k tak trochu kalkulu so snahou osloviť väčší okruh divákov. Záverečné časti filmu prakticky akurát spomalene kopírujú guľometný strih záverečných scén Requiem či pytagorejskú posadnutosť hľadaním podstaty sveta ako čísla v závere Pi; či je takáto forma syntézy troch línií vhodná pre meditačný film ostáva na posúdení diváka. Fontána je nepochybne audiovizuálne výnimočný počin, avšak od režiséra ktorý ma v Requiem donútil k totálnej fyzickej nevoľnosti skrz vnímanie „obyčajného“ filmu som čakal omnoho väčšie dosahy a presahy. Tento film totiž žiadne transcendentno ako niečo, čo nie je možné uchopiť rozumom, neobsahuje. 9/10 (22.05.2007)