Režie:
Kristoffer BorgliScénář:
Kristoffer BorgliKamera:
Benjamin LoebHrají:
Kristine Kujath Thorp, Eirik Sæther, Fanny Vaager, Fredrik Stenberg Ditlev-Simonsen, Sarah Francesca Brænne, Ingrid Vollan, Steinar Klouman Hallert (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Režisér Kristoffer Borgli v této černé, satirické komedii zobrazuje toxický vztah, který rychle eskaluje do děsivých úrovní narcistické sebeprezentace. Signe a Thomas jsou mladý pár s nezdravou vzájemnou soutěživostí, která nabere nebezpečné směřování, když se Thomas náhle prosadí jako umělec. Signe v reakci na to učiní zoufalý, až sebezničující, pokus o opětovné získání svého postavení tím, že úmyslně onemocní, aby přilákala pozornost a probudila soucit. Kristoffer Borgli brilantně satirizuje sebeprezentační tendence v současných médiích a impulzivní hledání pozornosti v nás všech. (Film Europe)
(více)Videa (3)
Recenze (102)
"Skoro by som si priala byt chora...." alebo ked si po pozornosti baziaca "naaaana". :) Chapem zamer tvorcov poukazat i na tento psychicky a zrejme i sociologicky problem mladych ludi, ale neoslovilo ma to. Naopak, tato sonda to chorej mysle ma skor unavovala. Neodporucam. Slabsi priemer. Na strane druhej ma i prekvapilo, ze blizki kamarati surodencov "neprekukli" skor. Hadam, ze asi tiez tuzili byt v blizkosti tychto "celebrit". :) ()
Začnem tým najdôležitejším oznamom. Film roka 2022. Aj vám prišla Kristine Kujath Thorp ako ďalšia zo sestier Fanningových? No nič, popojedem. O čo ide? O skvelo odprezentovaný a ideálne prestrelený výsmech všetkým tým, ktorí naháňajú lajky, potrebujú neustálu pozornosť a hrútia sa, keď to tak nie je. Vychutnával som si tie závistlivé pohľady, tú vyložene hmatateľnú frustráciu vo chvíľach mimo žiary reflektorov, ten sebazničujúci prístup k sebe samému a sebeckosť pretekajúcu z každého rozhovoru medzi Signe a Thomasom. Rozhodne treba zvlášť pochváliť prácu maskérov. Všetky tie vyrážky, rany, opuchliny boli vychytané do detailov. Kristoffer Borgli má u mňa už dva výrazné zárezy. ()
Attention whoring na max. Severská bizarnost vytažená do absurdna, která koketuje s žánrem body hororu, trpí lehkou předvídatelností i sveřepou obranou proti logice (po prvním krevním rozboru by Signe putovala na akutní příjem psychiatrie). Pokud přistoupíte na tvůrčí hru, užijete si černohumornou jízdu do nitra bortící se osobnosti, která v závěru prolne vlastní myšlenkové pochody s realitou natolik důmyslně, že vyklizené místnosti i skupinovou seanci přijmete s nemalou úlevou. ()
Artovina znesiteľná aj pre bežného diváka, hoci nie dvakrát príjemná na pozeranie. Hlavná hrdinka je totiž totálne nesympatická, celý čas jej želáte len to najhoršie a ono vďaka jej chorobnej potrebe dosiahnuť pozornosť okolia a získať slávu sa jej pomerne škaredé veci aj dejú. Témy sebaprezentácie, sociálnych sietí, sebapoškodzovania, ale aj inklúzie boli spracované podnetne a zaujímavo, viacero scén nepríjemných a jedna či dve (pes, fotenie) aj zapamätateľných. Humor a satirické motívy sú tu len na okraj a kvôli nim + viacerým scénam vystupňovaným do absurdna + logickej priestreľnosti (utajovanie pôvodcu zdravotného stavu) sa film nedá brať 100% vážne. Na jedno pozretie neurazilo, no na vyššie hodnotenie by som osobne potreboval výraznejší a lepší záver. 3* ()
Signe se svým přítelem Thomasem prochází životem tím, že ve společnosti lžou, kradou, porušují pravidla, snaží se na sebe upoutat pozornost (antihrdinové všedního dne a možností - konceptuální umění?) vzájemně soutěží - samozřejmě, kořeny takového vztahu jsou toxické, i když pushovat někoho k tomu, aby se snažil o víc, ne nutně, je vždy špatně. Ale je v tom takové to, "proč ne?" Adrenalin a rozpětí emocí ve vztahu je stejně tak zásadní, jako když je "stabilní" nebo "věrný". 'Syk pike' je satira, jakou jsem dlouho neviděl, která zpracovává především narcisismus - Signe se snaží (snad) uniknout "nudě svého všedního života" (ale jistě, jsou za tím problémy, nicméně tím se film nezabývá). Během první třetiny snímku začne Signe svůj eskalující plán, kdy v sobě uměle vyvolá (skrze ruské prášky z černého trhu) údajnou vzácnou nemoc, která jí dost rozjebe kůži a vzhled. Signe tímhle nicméně "zlomí" i nicnetušícího Thomase a tehdy ta pravá hra začne. Myslím si, že žádná sex scéna, jako je ta v půlce filmu, mě tak dlouho nepobavila, samozřejmě film začne jet až ad absurdum. Černý humor, pokud ho skutečně máte rádi, prosakuje v každé scéně, jak se Signe snad ve své hlavě, snad ve skutečnosti dostává konstantně nahoru a dolů (známá tvář v tisku, která vypovídá o obtížném životě, modelka, které se lížou nohy, autorka úspěšné knihy, ale taky osoba, která tohle vše založila na lži a která není schopná být upřímná ani k nejbližším), stejně jako její nemoc je skutečná, umělá, falešná, i pravá. Hodně k zamyšlení. Norové celkem válejí poslední roky v těchhle černých komediích. ()
Galerie (17)
Zajímavosti (2)
- Krádeže designového nábytku byly inspirovány skutečností. Odehrávaly se v Oslu a zloději byli chyceni během natáčení filmu. Překrývalo se to s produkcí a uvedením filmu do té míry, že se v Norsku objevily zpravodajské články, které říkaly, že samotný soudní případ byl možná marketingový tah pro film. (catnipped)
- Režisér Kristoffer Borgli na otázku, co ho inspirovalo k natočení filmu, odpověděl: „Příběh vznikl z hromady drobných postřehů, spousty maličkostí, osobních i kulturních. Nedávno se objevila pomíjivá tendence k všeobecné romantizaci utrpení, která jako by pronikla do všeho od společenských vztahů až po firemní reklamu. Přišlo mi to jako zajímavá věc k prozkoumání.“ (catnipped)
Reklama