Božské děti

Roztomilé citové vydírání, nad kterým se dá výměnou za pár dětských botiček přihmouřit oko. Nejsem si jist, nakolik chce film poukázat na nezkaženost dětské duše a nakolik by rád západní společnosti sdělil, že v takové, pro nás nepředstavitelné, chudobě se skutečně nedá dělat nic jiného, než roztáhnout kobereček a modlit se k východu. :) Ale ne, cynismus a islamofobii na chvíli stranou, tohle se vcelku povedlo... 7/10 (23.01.2014)

První íránský film který jsem viděl a rovnou nádherný lidský příběh, ve kterém hlavní role hrají děti. Vše se pak točí kolem ztracených bot a tvůrci, prosím pěkně, o nich dokáží natočit 89 minut dlouhý film. A co víc. Film je plný dětských emocí, silných scén a nezapomenutelných zážitků, u kterých si opět uvědomuju, jak jednotlivé země odkrývají různé problémy, o kterých se nám v České Republice ani nenechá zdát. A to si prosím pěkně pořád na něco stěžujeme. (24.12.2011)

Všetko sa to podľa mňa odvíja z obrovskej kultúrnej, poetickej a mystickej tradície, ktorá vyvrcholila v Rúmího súfistickej poézii. V nej sa učenosť stretáva s prostotou a spolu smerujú k hlbšiemu poznaniu. Príbeh dvoch súrodencov - dvoch Božích detí - vystihuje svojou podstatou základné piliere islamu ako i jadro súfistickej spirituality. Ide najmä o motív cesty, čiže piateho piliera (Hajj). Jednou z kľúčových udalostí v živote moslimov je cesta do Mekky, na konci ktorej nasleduje očistný rituál. Nevykonal niečo podobné i mladučký Ali, ktorý svoju tŕnistú a predlhú cestu za odčinením hriechu, ukončil očistením v studničke? Navyše Ali na rozdiel od divákov netuší čo ho čaká. Domnieva sa, že mu nezostáva nič iné, než „odovzdať sa otcovej (Božej) vôli“. Aliho, ale i Zahrina cesta je tu tak i alegóriou cesty mystika, ktorý sa na svojej púti (naplnenej láskou) snaží pomocou príkladného života a odovzdania sa priblížiť k Bohu. Ten príkladný život sa tu prejavuje aj v odeve asketického pustovníka (chirqa), či v ochote podeliť sa o svoj majetok s chudobnejšími. Tým je vystavaný i tretí a štvrtý pilier – Zakat a Sawm. Čo je však najpodstatnejšie, Majidi tieto prvky uplatňuje i vo svojom štýle – v svojej asketickej prostote, v súcite s trpiacimi hrdinami, či v symbolike celoživotnej cesty - neustáleho pohybu. A Boh - nezobraziteľný a nedeliteľný, zahŕňajúci celý svet - sa prejavuje v jedinečných prchavých zábleskoch (wáhidíja), v okamihoch šťastia, napríklad v scéne stúpajúcich bubliniek, či v rybkách, ktoré objímajú ubolené chodidlá hlavného hrdinu... (napísané pre Hviezdne noci, 2019) (31.08.2021)

Tyhle íránské filmy pro děti a mládež mě snad neomrzí. Božské děti jsou naplněné emocemi a silnou empatií dvou sourozenců. Přestože Majidi několikrát zaměří detail záběru na plačící dítě, až tím jemně balancuje na hraně citového vydírání, naštěstí tu hranu nikdy nepřekročí a s realismem této tvorbě vlastním se pokaždé citlivě vrátí do atmosféry každodenního chodu malého íránského městečka. V protikladu ke spřízněným filmům od Abbase Kiarostamiho (Kde je dům mého přítele?) mě tu zaujalo právě i nahlédnutí do odlišných reálií a oproti vesnici zde do městského prostředí, v němž lze i mezi dvěma od pohledu téměř zaměnitelnými žačkami vnímat výrazné sociálné rozdíly. Nesmírně zajímavé jsou vedlejší postavy dospělých, ať už tatínek-zahradník, obuvník nebo učitel se školníkem... každá z nich je tu totiž součástí alespoň jedné dobře vymyšlené příhody s pointou. A přestože jsem chvílemi vnímal Božské děti sice jako skvělý, ale současně možná lehce zaměnitelný dětský film z Íránu, od rozjezdu běžeckého závodu a následného vyvrcholení s výsledkem dvojího protichodného významu jsem o výjimečnosti právě viděného v žádném případě nepochyboval. Jo, takhle vypadají a fungují silné filmové zážitky. [90%] (04.04.2023)

Božské děti jsou sociálně soucitným filmem s jemným sklonem k poetismu. Dítě naštěstí neslouží jako rukojmí k emočnímu vydírání, je zde spíše prostředkem k zamyšlení se nad uspořádáním životních hodnot. Tvrdá perská realita nejspodnějších třídních vrstev pečuje o svoji bezúhonnost, vzdělání je cestou k pohodlnějšímu životu, svědomitost a osobní zodpovědnost jsou nutným předpokladem cesty překonání daného stavu. Majid Majidi má sice s chudobou své vlastní humanitární zájmy, přesto nechává vyniknout básnické zasnění krásou života a zpívá o nejčistším projevu lidské lásky. Hlavním hlasem perské lyriky je Ali (příjemný Amir Farrokh Hashemian), školou povinný malý chlapec z chudinské části Teheránu. Zodpovědnost je základním principem požadavků k úspěšnému vykročení životem vzhůru, hledání možností s velmi omezenými prostředky je posilující, poezie se svědomitě laská s okouzlením životem a kreslí slovo láska. Druhým básníkovým nástrojem je Zahra (příjemná Bahare Seddiqi), Aliho mladší a nevinná sestřička. Boty jsou základem společenského soužití, přesto je potřeba soudržnosti a čisté sourozenecké lásky silnějším pudem. Poezie se raduje životem a vzývá lásku. K výraznějším postavám patří také otec obou dětí (Mohammad Amir Naji), prostý a nevzdělaný muž. Touží po trochu lepším životě a nešikovně se s ním pokouší po svém poprat. Z dalších rolí: Aliho laskavý školní učitel (Dariush Mokhtari), nadšený učitel tělocviku (Behzad Rafi), disciplínu přísně vyžadující ředitel školy (Kamal Mirkarimi), těhotná matka Aliho a Zahry (Fereshte Sarabandi), nová Zahrina školní kamarádka Roya (Nafise Jafar-Mohammadi), vznětlivě odměřený zelinář (Jafar Seyfollahi), mladá učitelka Zahry (Zahra Mirzai), chvilková Aliho známost v bohaté čtvrti Alireza (Mohammad-Hossein Shahidi), či Aliho s nezájmem o fotbal nespokojený kamarád ze školy (Seyd-Ali Hosseini). Božské děti jsou velmi příjemným ochutnáním starobylých tradic perské poezie. Filmové básnění obdivuje a miluje život v jeho nejzákladnějších ušlechtilých prvcích lidskosti. Jde o velmi příjemné poetické osvěžení. (06.10.2019)