Příběh z Bronxu

„Špičkové audio doop wop, stylová hudba 60. a 70 let, příběh, který celý od začátku vypráví mladý Calogero alias C. Postavičky z baru Břečka, Bublanina a spol... především pasáž z WC, kdy hrají všichni kostky, to je klasika. Citlivě natočený snímek jako např. Goodfellas nebo Tenkrát v Americe. Konstelace všeho možného a nemožného, takové to příjemné mrazení v zádech, tak to je jen málokdy....“ (06.07.2004)

Místy je Scorseseho vliv skutečně znát a jsou části, které jako by Mafiánům z oka vypadly (úvod, vysvětlování přezdívek gangsterů), ale samozřejmě se Bronx s jeho o třídu lepšími díly nedá srovnávat. Peníze zde mají opět hlavní vliv na moc, majetek a přátele, postavy nejsou jednoznačně profilované – je na ně nazíráno z dětského pohledu váhavě nevyhraněného mladíka. De Niro odvádí famózní herecký výkon a svými replikami dokáže při promluvách k synovi učinit z rozhovoru emocionálně vypjatou situaci, ale jakmile zmizí z obrazovky, odchází s ním i kus filmu. Za vyloženě špatný tah považuji obsazení Lilla Brancaty (Calogero v pozdějším věku), který je naprosto ordinérní vzhledem i herectvím a na utáhnutí filmu mu chybí jakékoliv charisma Během Bronxu mi hlavou stále poletovala myšlenka: „co je to za mafiánský film s De Nirem bez Joea Pesciho“? A pak přišel ten velký nečekaný moment, kdy se na chvíli objevil, a mně oči zjihly, protože vidět tyto dva velikány opět spolu je nezapomenutelný zážitek! (10.05.2006)

Ukázka toho, že žánr nostalgického vzpomínání na dávno uplynulá léta zlatého dětství i "bezstarostné" puberty lze obměňovat doslova donekonečna a předmětem tohoto vzpomínání se může stát i zdánlivě nazáviděníhodné postavení chudého dítěte z gangsterské čtvrti (viz Leoneho freska Tenkrát v Americe). Tentokrát je tu však patrný vliv rodinného prostředí, především morálně silného otce, jenž se snaží distancovat od obvyklých způsobů svého prostředí a založit bezpečnou existenci sebe a hlavně své rodiny pouze na poctivé práci, což je samozřejmě pro jeho syna málo atraktivní a spíše útrpná pozice, kvůli čemuž se opírá i autoritu jimou, o silného a pragmatického místního bosse. Paralelně se nám tak vyvíjejí dva odlišné vztahy, oba v rovině otec-syn, oba však vycházející z jiného přesvědčení a jiných životních zkušeností. Konečné řešení je asi neočekávaně idylické a až nestravitelně optimistické, ale je tomu snad, proto aby byl zachován nostalgicky jemný vzpomínkový příběh. Myslím si, že De Niro ve své režijní prvotině trochu neodhadl míru a do svého snímku zakomponoval až příliš mnoho problémů a otázek, z čehož vyplývá, že ne vše tu působí úplně přirozeně a příhodně. Za naprostý krok špatným směrem pak považuji onu variaci na montecko-capuletské téma, dokonce v úplně nevkusném "růžovém" ladění! (06.12.2004)

Tak tohle se Robertovi fakt povedlo. Po rezijni strance vyborny, se spoustou dobrejch napadu a i jako herec byl dobrej. Oba herci co hrali Calogera sice nic extra nehrajou, ale byli nadprumerny. Trocku zklamal Chazz Palminteri, chybelo mu charisma, ale po herecky strance v pohode. Jen bylo trochu divny, ze nekoho zastreli nebo zmlati a pak vysvetluje Calogerovi, ze se nema prat. Dej je hodne originalni a zatimco vetsina mafianskejch filmu vypravi o celym zivote gangstera, tak tohle je trochu o necem jinym a mile me to prekvapilo. Taky se povedla hudba, ktera je spravne dobova a film skvele doplnuje. Za ty dve hodiny jsem se vubec nenudil a i kdyz film nema na ty nejvetsi mafianske filmy typu Kmotr, rozhodne se nema De Niro za co stydet. (13.11.2005)

Rádoby gangsterka, která je ale daleko více sociálním dramatem o rodinných vztazích a dospívání v drsných čtvrtích poválečného New Yorku. Příběh je v tomto případě hodně osekaný od jakýchkoli odboček a omezuje se v podstatě na čekání, kdy se co posere. Nakonec to ani tak vyhrocené není, což je možná škoda, protože na rok 1993 bych očekával aspoň jednu dvě zapamatování hodné scény, nebo vyšperkovaný závěr, jaký byl třeba v Carlitově cestě. 75% (08.05.2014)