Buzíci

Blierovy filmy jako celek: napříč všemi těmi skvostnými i prostopášnými fórky vystavěnými na rozporném pnutí mezi situací a dialogem konzistentní, neomaleně chytrá a přitom k efemérním i delikátním jemnostem života vnímavá definice přátelství. *** A v druhém samonosném proudu pak klukovsky nakažlivá a divotvorná uchvácenost ze způsobů, jak lze vyprávět příběh a sledovat jeho nezadržitelný posun skrze všechny překážky, které mu lze velkolepě, štědře a vynalézavě klást do cesty. Jako když sledujete lodičku z kůry, jak se dere potokem, kam jste nastřádali všelijaké mlýnky, přehrady a další doposud nevynalezené vylomeniny. *** A to se nerozepisuji o té jeho hurónské lyrice a lásce k bytí a bytostem, která se nechává vidět, až když jsou pro oči diváka všechna otravná klišé a tabu často veselo-brutálně rozmontována na prvočinitele a smetena ze stolu. Pak se na čistý talíř servíruje stejně veselo-brutálně i pravá něha a dojemno. *** Pevným podložím k takovému eskamotérství je tu pokaždé bravurně sehraná sestava všeho schopných a bohatým rejstříkem vybavených herců, ať už je to moje oblíbená kombinace Depardieu s Dewaerem nebo jiná stejně ostřílená a ostře nabitá sestava. *** Na co třeba Jakubisko nebo Goddard spotřebují celý film, jemu stačí pár okének uprostřed běhu za mnohem vzdálenější a sociální existenci člověka šířeji spínající horizont. *** A přitom se nepřestanete smát a chichotat, při všech těch scénáristických a často mrazivých ekvlibristikách, ponejvíce nad přirozenou a nevinnou panoptikálností života. *** A ani na chvíli to nepřestává být film, díváte se na krásně střižené a zabírané obrazy a jejich plynutí a proměnu, Blier má navíc zálibu v mnohovýznamových referencích k velkým plátnům, ať už je to nenápadně zavěšená reprodukce Vermeera na pozadí nebo scéna, v níž hochy obleče, jako by právě vypadli ze Snídaně veslařů. Vyplatí se sledovat i plakáty, nápisy, reklamy... A stejně neskoupě a rafinovaně naděluje Blier ve svých opusech i z hudební a zvukové pokladnice. *** V Buzících pak Blier zkomponoval jednu z nejpůsobivějších scén filmových sebevražd. *** A ještě k Buzíkům: neméně fenomenálně je tu připravený a servírovaný závěr: film už skončil, natočený a ustřižený byl před čtyřiceti lety, ale vy se po shlédnutí dál díváte do dálky za obrazovku či plátno s vědomím, že to kolo se jim jednou teprve utrhne. Že se to stane, jednou. (03.10.2013)

Gerard Depardieu /Danton, 1492 - Dobyti raje/ zacinal teda v peknych uchylarnach. Nepoviem ani slovo, keby si zahral autistu a la Dustin Hoffman, blazna, mentala, psychopata, psychopatologa, mylovnika obstaroznych hajzlbab ... ale takuto uchylarnu? Depardieu sa zhostil svojej ulohy tuna navyse podozrivo dobre - potom vznikali domnienky ci Depardieu je mozno skryty gay. No a za seba ked si pomyslim na Stanislavskeho metodu taxa mi hned urobi zle. Ne, ne, tento vykal mne sympaticky veru nie je : 5 % (28.07.2015)

Maximální zážitek. Od začátku až do konce. Taková francouzská, bezstarostná jízda, která jede úplně samospádem. Výborné, herecké trio, spousta situací, které jsou jako ze života a hlavně naprostá přirozenost a uvolněnost, která mi v dnešních dnech tak moc chybí. Prostě skoro bezchybná záležitost, s tehdy ještě velmi štíhlým Gérardem, které těch 42 let rozhodně nějak neublížilo. (26.05.2016)

Syrový pohled do tváře spodiny vyvolal ve své době šok a hrůzu a následnou vlnu vášnivých odsudků. Vlnu generačně zabarvenou, která postupně pomíjela s tím, jak se námět i použitá poetika na vyšší i nižší úrovni stávala postupně stále samozřejmější samozřejmostí bohužel nejen v hraném filmu. Hrubnutí mravu a nepřímé přibližování patologie ovšem tehdy plnily roli katarzního katalyzátoru a nabídly řadu skvělých hereckých příležitostí jak pro protagonisty, tak i role vedlejšího významu. Vedle řady skvělých nastupujících umělců (Huppertová, Fosseyová, Depardieu, Dewaere) se tu uplatnila v zenitu svého ženství i Jeanne Moreau. Adorace idyly je stejně nepřirozená jako adorace bahna; skutečný, namnoze "šedý" život je někde mezi tím. Toto skutečné poselství filmu dnes musíme ze známých důvodů jen postupně a nejvýš klopotně rekonstruovat, objevovat a vyjevovat. Naše současnost i my sami to potřebujeme. (12.03.2008)

O existenci tohoto filmu jsem se dočetl v Houellebecqově románu Elementární částice, kde se píše, že atmosféru 70. let ve Francii poznamenal skandální úspěch filmů Fantom ráje, Mechanický pomeranč a Buzíci: tyto naprosto odlišné filmy měly všechny úspěch a ten nastolil komerční relevanci "mladé" kultury, založené hlavně na sexu a násilí, která v dalších desetiletích dobývala další a další podíly na trhu... Obecněji řečeno v roce 1974 zaznamenalo hnutí nakloněné uvolnění mravů významné úspěchy. To mě zaujalo, a když jsem navíc zjistil, že v tom hrají 2 mé velké herecké oblíbenkyně - Isabelle Huppert a Jeanne Moreau - zatoužil jsem to vidět. (Btw. zrovna u té dějové linky s Jeanne Moreau jsem ale dost trpěl - jednak jí tam tehdy bylo už 46 let a ty milostné scény s mladým Depardieuem a Dewaerem jsou strašně trapné a nepatřičné, a jednak mi i přišlo hrozné, co se jí v tom filmu stane). A musím říct, že ačkoli mám jinak na Depardieua obecně alergii, tak uznávám, že zde je vážně velmi dobrý, a jeho postava mi byla hodně sympatická, a vůbec celý ten film mi dost sednul, jeho bezstarostná atmosféra, humor, erotika, soundtrack, všudypřítomné citroëny DS, jakož i ten závěr, který je prostě kouzelný. "A co teď? Kam pojedeme? - Vím já. Neotravuj pořád. - Já jsem jen zvědavej, kam jedeme, nic víc. - Říkal ti, že neví. Tak ho neotravuj. - Neboj se, kamaráde, v životě se všechno srovná. Že nám můžou udělat díru do prdele? Vždyť už jednu máme! - Přece nemůžeme jenom jet a jet a nevědět kam, dokud nebude prázdná nádrž! - A proč ne? - Nejsi rád? - Není nám dobře? - Je. - V klidu. Na vzduchu. S ptákem bez pnutí. A postaví se, kdy se nám zachce." (29.04.2020)