Záznam o japonském hmyzu

Kronika morálneho úpadku hlavných hrdinov počas polstoročia je natočená obdivuhodne studeným a neosobným spôsobom, až ide z toho mráz po chrbte. Metaforický záver ako ide unavená zadychčaná žena s nákladom na chrbte po nerovnej, kamenistej ceste len podčiarkuje videné. V tomto filme to nemajú ženy ľahké. (02.10.2010)

Tóme (Sačiko Hidari) je Oharu 20. století. Mravenec, který si razí cestu z odlehlé vesnice do bordelu. Mravnost je nahrazena nutností přežít. Žena, která podléhá zákonům společnosti a učí tomu i svou dceru (Džicuko Jošimura). Chladný imamurův přístup opět ukazuje člověka zcela bez sentimentu. Mravenec putuje do svahu přes kamínky a Tóme překážky překonává svým obnaženým tělem. Lítost není v záběrech, lítost může být jen v nás... - - - 1. recenze, 2. recenze (01.01.2009)

Snímek, zneklidňující svým syrovým vyprávěním, stroze, nesoucitně evidujícím etapy osudově předurčeného propadání. Fatalita tohoto nezadržitelného klesání se spojuje s všudypřítomnou trapností těla, hlásícího se ustavičně o pozornost, a v pekle vekoměstské prostřednosti tak nabývá podoby moderní tragédie, která - jak to naznačili již Wagner a Wilde - nemůže být heroická (a tak i krásná), ale jen směšná (a tedy ošklivá). V té mělké banalitě se jí sice můžeme přiblížit důkladněji než sebeobětování antických heroin, ale bohužel současně také obtížněji. Je příliš nadosah... (03.02.2014)

Strohost, syrovost, jistě - ale je také zajímavé sledovat, jakými prostředky toho Imamura dosahuje. Film se rozprostírá na ploše několika dekád, je v něm zachyceno mnoho kolizí, krizí, peripetií atd., přesto film vypravěčsky plyne takřka stejným tempem, nekompromisně se nezdržuje příliš mnoho ani příliš málo u žádného z témat a tím nejen relativizuje jejich morální statut (jak hezky píše uživatel stub), ale také dociluje odtažitého narativu - příběh plyne až homogenně, bez přestávky umožňující prozkoumat aktuální nitra postav: film je v tom až chladně analytický, z jednání postav si ponechává jen to nejdůležitější, z čeho se dají rekonstruovat jejich motivace a cíle, a to vše ostatní jako nadbytečné osekává, čímž ale nemá být řečeno, že Imamura nedokáže zachytit ono důležité, naopak. Nakonec tak zbývá právě "jen" kostra lidského jednání - peníze, sex, peníze za sex čili sex pro peníze, budoucnost za peníze, budoucnost za sex. Je formální finesou, že ve filmu, kde se narativ nepozastavuje tam, kde "by měl", pozastavuje se kamera a střih tam, kde "by neměla". (26.06.2015)

Třetí Imamura, který mě dostal. Sevřeností se podobá Narajamě, formou ještě tak Muriel od Resnaise - včetně hudebních vsuvek - příběhem snad Žít svůj život od Godarda, ale tam je záměr poetičtější. Imamura je tvrdý kritik - z filmu čouhá promyšlený sociologický soud - kapitalismus je svinstvo. Závěrečná scéna by mohla u našince odkojeného filmy o "zlatém dně" a "tanci všude" vzbudit úsměv - Japonsko prostě bylo západ, v levicové rétorice vidělo řešení. Ve filmu je ú-žas-ná hudba - už od první lidové ukolébavky až k seriální kompozici s tradičními japonskými nástroji. Sachiko Hidari je skvělá herečka - v době natáčení jí bylo něco přes třicet, věřil jsem jí jak osmnáctiletou slečnu, tak pětačtyřicetiletou vysloužilou kurvu. Pozoruhodná je kamera - na evropské poměry nevídaně mnoho detailů, ale takových, kdy vidíme jen torzo tváře a v pozadí druhé rozmazané torzo - a stačí to! (22.09.2011)