Barva ráje

Filmy z Blízkého východu k nám proudí stále jen v omezeném množství, a snad proto jsem k nim tolerantní o trochu víc než k hollywoodským blockbusterům. Možná se to projevilo i u mého hodnocení tohoto íránského snímku. Nemám ráda patos a přestože je tento film patetický až přespříliš (ani Spielberg by se za něj nemusel stydět), nevadilo mi to, spíše naopak. Cítila jsem přirozenost a opravdovou touhu sdělit "něco" divákovi. (23.08.2005)

Na můj vkus až příliš koncentrovaně namíchaná dávka emotivních prvků. Slepec, navíc dítě, pomáhá zvířátkům, neustále čte z přírody, hraje s si s dalšími dětmi, zapláče si, má ošklivého otce, který prozře, ale příliš pozdě, má hodnou a obětavou babičku, všude spousta květin, létající peří, slzy, smích... film se snaží na každém kroku působit tak emotivně, že jsem jej paradoxně vnímal až příliš chladně (vyjma dvou opravdu silných scén - v normální škole a zpověď u tesaře). Když k tomu přidám ještě drobet nejednoznačný závěr... nemohu osobně hodnotit lépe. Při srovnání s nejspíš jediným dalším Íránským filmem, který jsem viděl - Lakposhtha hâm parvaz mikonand/ I želvy létají (taktéž stojí na výkonech dětských představitelů a emocemi nešetří), vítězí u mě jednoznačně želvy - jistě na tom má podíl také válečné prostředí s až mrazivou aktuálností. Každopádně co mají tyto dva filmy nejvíce společného, jsou naprosto výborné výkony dětských představitelů. (22.08.2005)

Barva ráje je jednak pátráním po Bohu a jednak tragédií antického provedení. Majid Majidi zvolil látku, jež bývává ze západního politicky korektního pohledu odměněna cenami již za svou podstatu, a v perském kontextu jde potom o emancipační právo outsidera na rovnoprávnější podmínky k životu. Hledání Boha outsiderem dětského věku nevinnosti je v silně religiózní společnosti příznačné, hledá se ve zvucích i skrz důvěrné dotyky s přírodou, zkoumá se způsob jeho uchopení i niterné porozumění. Antická tragédie jednotlivce, jenž se pokouší dosti nešikovně překonat společenské konvence při hledání vlastního štěstí a naplněnosti, je pro mě působivější, neboť to vede k rozervanosti lidského ducha. Obrazové výjevy Mohammada Davudiho září v pestrobarevných olejových rámech kvetoucího perského venkova, jsou účastníkem jejího koloritu všedního dne v jeho tradičním rytmu živobytí, tolikrát vzdálenému a neznámému evropskému prostoru. Co lze vytknout? Několik příliš sentimentálních hrstí limonádové filmařské popkultury západního stylu, lacině podbízivých. Hrdinou hledání boha je Mohammad (malý Mohsen Ramezani), nevidomý chlapec s přáním života v lásce. Handicap přináší výzvy, překážky, otázky i zklamání. Hrdinou tragédie je Hashem (zajímavý Hossein Mahjoub), Mohammadův otec, jenž se v touze svého štěstí snaží vypořádat s konvenčním životem venkovské společnosti, ale jeho strach a zmatení je jen předzvěstí zlomyslného osudu. K důležitějším postavám patří také Mohammadova babička a Hashemova maminka (Salime Feizi), starostlivá, laskavá a milující žena. Z dalších rolí: Mohammadovy bezstarostnější sestřičky Hanieh (Elham Sharifi) a Bahareh (Farahnaz Safari), zručný slepý tesař (Morteza Fatemi), výřečnější učitel z teheránské školy (Mohammad Rahmani), velmi překvapený venkovský učitel (Behzad Rafiee), Hashemova snoubenka (Masoome Zinati), nebo její opatrnější otec (Ahmed Aminian). Barva ráje je hledání niterného štěstí, byť pochopení vede pouze přes nejbolestivější ztráty sebe sama. Zajímavé svým odlišným kulturním zdrojem a snahou o uchopení a přiblížení Boha. (09.11.2021)

Magický a hebký íránský kousek, kterému se snadno podlehne a který chytře pumpuje divákovi emoce, aniž bych mu měl sílu říct, že citově vydírá. Emoce zde znamenají čistotu ducha. K tomuto filmu se nedá napsat nic víc výstižného, než je křišťálové čistý jak zde někdo trefně poznamenal. Mám radši jiné žánry a jiné země výroby, ale Barva ráje byl příjemný filmový výlet, i když napodruhé už bych se na na něj vydat nemusel. Myslím si, že to kouzlo čistoty by napodruhé už tolik nezapůsobilo a jak jsem poznamenal jsem na trochu jiné věci. Ale projednou to bylo velmi příjemné a doprovázené jenom samými pozitivními dojmy.. (17.03.2018)

Pěkná kamera a příroda, citlivě natočeno, k tomu skvělé výkony herců a je z toho krásný film. Ano, jsou tam dětičky, ale prostě tam patří, občasnou kýčovitost odpouštím (scény jsou zde již zmíněny). Moc se mi líbilo vykreslení vztahů v rodině, dcerky byly na druhé koleji, ale přispěly alespoň svou roztomilostí. Mohammad je sice postava, kolem které se točí příběh, ale já se víc soustředila na jeho otce. Boj, který musel vést sám se sebou byl úchvatný. Babička byla též skvělá. Dojemný film, ze kterého jsem necítila snahu docílit dojetí za každou cenu, bo mě nerozplakal:-) Čtyři hvězdy si to ode mě zaslouží, líbilo se mi to víc než Turtles can fly. P.S.: Kubo, díky za doporučení! Nevim, podle čeho jsi usoudil, že je to film pro mě. U zmíněných želv jsem nebyla ta, kdo napálil plný počet:-) No, teď abych zkoukla Children of heaven:-/ (11.07.2011)