La casa dalle finestre che ridono

Svojho času to musel byť totálny shocker a minimálne čo sa atmosféry týka, má tento snímok čo ponúknuť aj dnes. V natoľko absurdnom psychu je skutočne nemožné hľadať akékoľvek nedostatky ohľadne deja, divák je veľmi skoro prinútený odhodiť i to najmenšie racionálno a bezmocne sa nechať viesť do najčiernejších zákutí zlotrilých duší, ktoré sa po celých sto minút pramálo starajú o akékoľvek pravidlá a v priebehu päťminútového finále ich nie len vysmejú a pochovajú do najhlbšieho zabudnutia, ale nadôvažok tak urobia s notnou dávkou zvráteného šarmu - skoro až neodolateľne... Dokonalé dielo! (02.04.2007)

Popravde nechápem to sýte kultové svetlo, ožarujúce tento film. Zaslúži si maximálne mierny kultový opar. Avatiho práca výrazne zaostáva za atmosférou a štýlom Argentových, Fulciho, Simónových giallo filmov, osvojuje si úplne základy gialla ale nestavia na nich nič natoľko osobité a príznačné, aby sa dalo vravieť o "kulte". The House of the Laughing Windows skôr pripomína preriedenú zbierku základných giallo klišé s predvídateľným "plot twistom". Byť rozprávanie subjektívne a retrospektívne, mohlo by ísť o zaujímavú fúziu "lovecraftovskej" štruktúry a motívov (postava dostávajúca sa do zvláštneho prostredia, maliar s chorobnými sklonmi, záverečný plot twist, ktorý sa dá anticipovať už niekde krátko po expozícii atď. ) a gialla. Bohužiaľ sa tak nestalo. (20.12.2016)

Stejně jako u L´ Arcano incantatore, kterého jsem od Avatiho viděl prvního, mám pocit, že on by to zvládnul natočit ještě lépe, především co se vizuálna týče. Některé pasáže jsou úchvatné, jiné připomínají německý dokument o plachetnicích. Tahle výtka ovšem neznamená, že by La Casa dalle finestre che ridono byl špatným filmem, jen mu k dokonalosti chybí ta pověstná špetka. A možná ještě vystřihnutí nějaké té čtvrthodinky. Nicméně i tak jde o zážitek, jaký se naskytne jednou za dlouhý čas, vyznačující se vynikající gradací až k úžasnému závěru. Minimálně bodík navíc dávám za muziku a perfektně nereálný dům s úsměvy na oknech, tam je největší síla filmu. (03.03.2009)

I když giallo není úplně tak příliš můj šálek čaje, velmi rád se na nějaké občas podívám. Zde jsem zvolil nadmíru dobře. Předem upozorňuji, že kromě závěru a úvodu, se nejedná o žádné napínavé a dechberoucí gore masakry s jednoduchým rozuzlením. Právě naopak, film mi přišel až neuvěřitelně "argentovský" ... A i když jsem zřejmě nikdy nepochopil zcela "genialitu" Argentova Deep Red, zde čišila z každého záběru kamery podivná, zvláštně neuchopitelná nechutná atmosféra. Vyloženě "pocitový horror/pocitové giallo", jak někteří nazývají. Jako by něco stále "viselo ve vzduchu". Krásná krajina, špičková kamera, "slizský" pocit z většiny scén, velice pomalé tempo, které paradoxně nezrychlí ani v samotném finále. Výborný film a excelentní giallo, v rámci žánru naprostá špička. Bohužel, té krve přece jen pro mne mohlo být trochu víc (tak dva, tři kýble ...) a bylo by to za plný počet... (26.12.2008)

Avati točil horory jen zřídka, ale když už se k tomuhle žánru odhodlal, slavil úspěchy, alespoň co se fanoušků týče. The House with Laughing Windows není zcela klasickým giallem, ve kterém řádí maskovaný vrah v černých rukavicích. Jeho nejsilnější stránkou je atmosféra vesnice uprostřed mokřad, jejíž obyvatelé skrývají tajemství. Divák tu prostě cítí, že není všechno v pořádku. Napětí se chvílemi zažírá pod nehty a stále víc začíná být jasné, že zlo tu má nečekanou, neuchopitelnou podobu. Závěr je vygradován naprosto excelentně, škoda jen toho prostředku, v němž se nic neděje. Jinak název mi přijde nesmyslně zavádějící. (27.10.2011)