Opus pana Hollanda

Skvělý Richard Dreyfuss a inteligentní scénář, jenom škoda, že je tak typicky americky přeslazený a předvídatelný. Pozor, spoiler: I ta katarze v závěru je tradičně pojatá jako velkolepá a dojemná show. Vše končí hlaholem hudby, nicméně jako by tento sentimentální jásot licoměrně zametl pod koberec to nejdůležitější: prachy na další hudební (výtvarnou aj.) výchovu se prostě nenajdou a dávat nebudou. A pokud se v této výchově nebude pokračovat, nebyla celoživotní učitelská práce pana Hollanda nakonec přece jenom marnou epizodou? (23.04.2011)

Trošku idealizované pojetí vztahu k hudbě. Někomu se nedaří, skvělý učitel žákyni poradí, aby hudba cítila, zavřela oči a ono všechno příjde samo. Nakonec si dokonce guvernérka státu zahraje ve školním orchestru jedinou skladbu pana Hollanda. Mimochodem, jestli je tato skladba vrcholem jeho tvorby, tak jsme zas tak o moc nepřišli, tím, že byl odstaven od notového papíru. Jeden černoch necítí rytmus, po pár hodinách šlapání na nohy a poslouchání moderní hudby je to najednou tady. Každý , kdo má alespoň nějaký vztah k hudbě, musí věděť, že tak to prostě není. A u tohoto filmu se tak akoráť mohou utěšovat ti, kteří neuspěli. Ale utěšování to je moc hezké. (24.09.2004)

Na tieto filmy, ktoré sa točia okolo hudby, som (čoby povedzme, že "profesionálka") citlivá. Film môže byť sebekrajší, ale akonáhle v ňom učiteľ hovorí žiakom, že stačí hrať od srdca a ono to zrazu ide (hoci tri roky to nešlo), tak je to len klamstvo. Takže milí, žiaci, nie.. bohužiaľ nestačí hrať od srdca a nestačí, že hráte to, čo vás baví, nech to už v tých amerických filmoch vyzerá akokoľvek lákavo. To z vás samo o sebe dobrého hudobníka nespraví ;)) Ale fajn... film je pekný. (10.09.2016)

Přeslazená patetická americká slátanina, kde nebyl jedinej krizovej moment, všechno klouzalo po povrchu a všichni (až na pár vzácnejch vyjímek) se chovali, jak v nějaký červený knihovně. a korunu tomu nasadil naprosto neskutečnej, dlouho neviděnej happyend. Hvězdy dávám jen proto, že Richard Dreyfuss opravdu hrál dobře a jedině on mě udržel u filmu až do konce. (18.09.2010)

Přemýšlím kolikrát už jsem tento film vlastně viděl.... Minimálně 5krát (naposledy v sobotu se staršími dětmi z oddílu), takže těch 5 hvězdiček v tomto případě u mě zosobňuje opravdu mnohonásobně prověřenou kvalitu. Ten film v sobě samozřejmě nezapře typickou obsesi amerických tvůrců/diváků po patosu (viz zejména závěrečná scéna s "děkovačkou"), ale jinak jsou v něm namíchány snad všechny ingredience, který by měl podle mě správný film mít. Především je tu silný základní příběh (o životních osudech učitele hudby a především velkého milovníka hudby), přičemž charakter hlavní postavy není nikterak černobílý (dotyčný má i své slabosti, a kvůli jedné nich se dostane do velkého pokušení). Nechybí ani silné myšlenky (viz dále) a taky řada silných emocí (z počátku humor jako třeba, když Holland učí černošského nehudebního kluka hrát na buben, pak smutek, když se Hollandovi alespoň na první pohled zhroutí celý jeho "svět" a nakonec i hodně dojetí - kromě zmiňované závěrečné scény jde za mě zejména o scénu, kdy Holland zpívá svému hluchoněmému synovi). Asi kapitolou samou pro sebe je pak hudba, která tu hraje (asi logicky) opravdu výraznou roli. Skoro bych řekl, že jedním z hlavních poselstvích filmu je ukázat, že naprosto každý člověk může získat krásný vztah k hudbě. A taky že není dobře škatulkovat hudbu na tu klasickou a ostatní (populární), ale jedině (pokud už vůbec chceme škatulkovat) na hudbu dobrou a špatnou. To hlavní, co však chce tento film říct, je, že i když život mnohdy nejde podle našich představ, může být i přesto nakonec krásný. Stejně tak krásný jako je krásný tento film. (14.01.2019)