Ame agaru

Poměrně dlouhé záběry bez detailů (vše od polocelku k celkům) vytvářejí jakási malá dramata uvnitř sama sebe, ale navzájem se neovlivňují a necítí potřebu kompletovat velký, mýtický příběh. Zřetelně tu nejde o vyprávění (film klidně opustí na několik minut hlavní postavu ve prospěch pokecu o stolu). Jde o to vyloudit náladu. Souvisí to s respektem k samurajskému kodexu, skoro až s jeho demýtizací. Mistři nemají podobu božských wu-shu artistů, naopak litují, pokud někoho zraní, a ctí zásady disciplíny a sebekázně. Jinými slovy, začleňuje vyčleněné a směřují k (sociální) rovnosti. (15.09.2008)

Z "Ame Agaru" je cítit snaha aspoň se přiblížit filmům, jako byl třeba Rudovous od Kurosawy (tomuto režisérovi je film i věnován). Ale bohužel z mého pohledu se to nedaří. Tak moc se snaží být film lidský, optimistický, mít pozitivní myšlenku, ale výsledek mě vůbec nechytil za srdce. Možná je to i tím, že jak mistr meče tak i jeho manželka jsou příliš černobílé charaktery (On - šlechetný neporazitelný bojovník se zlatým srdcem, Ona - šlechetná milující manželka, jejíž životní náplní je snad jen spravovat manželovi šaty a tiše za něj trpět). Rozhodoval jsem se mezi hodnocením třemi nebo dvěma hvězdičkami, nakonec jsem se přiklonil k slabšímu hodnocení, protože podle mého skromného názoru je zdejší hodnocení přestřelené. (28.05.2010)

Pro mě osobně to byl zásah do jednoho z nejdůležitějších orgánů mého těla. Tím je pochopitelně srdce a pak je druhá část, která se skrývá v naší duši a svědomí. Neznám jejich tradice, jejich zápasy, členění do společenských vrstev, jejich meče, jejich vznosné a nádherné hory, jejich déšť........... Určitě to nebyl dějově složitý a náročný film, přesto vypověděl mnohé a dlouho se mně nestalo, abych ronila slzy při tak při okouzlujícím hudebním podkresu. Věřte mi a to nemyslím to jejich bujaré veselí v úvodní části. Když napíši, že se cítím zase něčím obohacena, tak to bude znít pateticky, ale je to tak. Ihei Misawa s Tayou musí být velmi šťastný pár........a skláním se před Masaru Sató ! (02.12.2015)

Obecně (resp. formálně) možná nepřináší nic objevného a nového, co člověk znalý samurajských filmů neviděl někde jinde, dříve, ale ten nezměřitelný pozitivní náboj a radost ze života, které přímo sálají z každého pečlivě voleného záběru, to je něco neuvěřitelného! Velmi poetické, lidské, hřejivé, hravé a štědré ve své prostotě. P.S. Nevím, jak bych to přesně popsal, ale mnohé přírodní scény, speciálně ty následující bezprostředně "po dešti", mi svou náladou doslova přičarovali dojem vlahé lesní vůně v chřípí. Bylo to obzvláště uklidňující a harmonické, tak trochu "zen like". (21.12.2008)

Ako keby na sklonku života potreboval Kurosawa písať o pekných veciach. O ľudskosti. A namiesto akcie a tragédie sa utiekal k jemnosti a ľahkému humoru. Mrzí ma že nenatočil všetko čo natočiť chcel. V jeho prevedení mohol tento film zarezonovať ešte viac. Ale Koizumi odviedol dobrú prácu. Snaží sa zachytiť atmosféru a formu majstra a nenásilne prezentuje milý príbeh starnúceho ronina s dobrým srdcom. Prostredie koexistuje s postavami a postavy samé sú archetypmi na ktoré sa dobre pozerá a ktoré spĺňajú presne to, čo sa od nich vyžaduje. Je to príjemný žánrový oldschool. Takých akých veľa nie je. Po dopozeraní zostáva veľmi príjemný pocit. Á tá hodinka a pol ubehne doslova ako voda. Jeden z tých malých veľkých filmov. Pre fanúšikov žánru povinnosť. (13.08.2020)