Povídky o bledé luně po dešti

Nádherně poetické vyprávění s jistými pohádkovými rysy. Všechny postavy se na svět dívají jakoby naivně, zjednodušeně, dětsky. Za dospělost budou muset hodně zaplatit. Mix realistických prvků života na japonském venkově, s pohádkovým světem duchů, který dokáže velmi nepříjemně mrazit. Příběh (obsahuje spoilery!) : Hrnčíř jde na trh prodat své výtvory, manželku nechá na vojáky pustošené zemi. Ve městě se však zamiluje do dívky, a na manželku i dítě zapomene. Nakonec však zjistí, že dívka je duch, připoutala ho k sobě magickými silami. Když uteče a vrátí se domů, zjišťuje, že manželka zemřela, a o dítě se zatím staral někdo jiný. (08.05.2006)

Poviedky nie sú rozprávkou, na to sa tu dejú (resp. sú ukazované) príliš kruté veci, nie sú ani historickým filmom, na to sa tu dejú príliš nadprirodzené udalosti. Sú skôr dramatickou baladou, zasadenou do japonskej minulosti 16. storočia. Japonsko sa síce ocitlo aj v období mieru, ale poväčšinou bolo sužované občianskymi vojnami a tie sú filmársky zaujímavejšie. Napriek tomu budete po filme premýšľať nad vecami, ktoré nemusia byť nutne spojené s vojnou (i keď tu priamo sú). Otázky mužskej zodpovednosti za rodinu, opantanosti ženami a nakoniec aj čistej lásky sú nadčasové. Len teraz neviem, či mal hrnčiar šťastie, že videl mŕtve ženy, videl ich potom za život podstatne viac, ako bežný smrteľník... (10.02.2016)

Slepení dvou povídek založených na lidových bájích (ani o povídkách, ani o bájích jsem neměl nejmenšího tucha) do jednoho příběhu... Zábavné, leč zlom z příběhů dvou bezejmenných rolníků (oni tedy nejsou ani z daleka bezejmenní, jen výrazně tuctoví) ze společné předehry do dvou rozdílných částí je snad až příliš násilný. / dopíšu zítra, neb jsem znaven / (23.03.2014)

Poviedky o bledej lune po daždi sú veľmi pokojným filmom. Ťažko by sme tam hľadali nejakú akčnú scénu. Celý príbeh sleduje osudy nesúrodej dvojice manželov - ktorých poháňa túžba byť bohatými. Jeden sa chce stať kvôli tomu samurajom, druhý chce predávať svoje keramické výrobky, ktoré vyrába so svojou ženou aby jej mohol zadovážiť všetko na čo len pomyslí. To čo začína ako obyčajný film sa zvrtne duchársky príbeh, ktorý namiesto toho aby strašil, alebo pôsobil stiesňujúco, skôr budí akýsi záujem. Veľa tradičných prvkov, či už divadla Kabuki, alebo hudby, ktorá je vo filme použitá dotvára neopakovateľnú atmosféru filmu. Príbeh je to jednoduchý, dokonca aj s morálnym poučením na konci, ktorý ale podáva všetky príbehové zložky veľmi decentným spôsobom. Prechody medzi reálnym a nereálnym svetom sú veľmi tenké a tak ich film aj prezentuje. Po dopozeraní som bol jednoducho nadšený. Aj napriek tomu, že je to už niekoľko desiatok rokov od vzniku, je tento film krásnou pripomienkou zlatého veku Japonskej kinematografie, kedy filmy - akokoľvek jednoduché, obsahovali tak výrazný režisérsky rukopis, že uchvátili diváka a nepustili ho až do konca. (06.03.2012)

Spojením několika drobných povídek vytvořil Mizoguči dílo ne nepodobné románu, ve kterém je ve zhuštěném skupenství podána syntéza celého světa (v němž se území živých a neživých překrývají) a lidské existence v něm. Směs rozličných lidských povah (skvěle psychologicky vykreslených) je ve válečné době vržena na různé úhory bolesti, na nichž zrají tváří v tvář nesmyslnému plenění a zkáze, aby se pak ti přeživší vrátili očištěni od skvrn svých pominulých letor. Spolu s vlastním humanistickým poselstvím mne toto velkolepé plátno nadchlo svou přízračnou imaginací, která obestírala spolu se smyslným duchařským intermezzem i „scény z běžného života“, a scelovala tak reálné a nadreálné. (12.08.2010)