Here

Bohužel Robert Zemeckis posledních skoro deset let točí filmy, které nestojí ani za jedno zhlédnutí, natož za opakované (poslední, co mě hodně bavilo, bylo Allied). Chápu poselství, jaké film přináší a na konci bylo Here velmi emotivní, ale sledování důležitých životních událostí několika generací z jednoho úhlu pohledu zkrátka nebylo to úplně to pravé ořechové, co by člověka vytrhlo z letargie. Ale je to zas něco alespoň trošku něco originálního, jen to nikdo neviděl. (02.02.2025)

Trochu feel-good rodinný doják, trochu malickovské transcendentální zamyšlení, trochu avantgardní formální experiment. Nad Here lze žasnout a spousta drobností si zaslouží ocenění, specifický styl se však záhy okouká a snímku posléze nezbyde než doklopýtat do cíle prostřednictvím předvídatelných příběhových klišé. Více zde. (11.04.2025)

Originalita se cení, nicméně v případě Zemeckisovi novinky je stejně velkým plusem jako mínusem. Plusem v tom, že jde rozhodně o zajímavý koncept, kdy hlavním hrdinou není postava, ale místo. Mínusem v tom, že jednotlivé časové úseky se tu střídají tak rychle, že divák nemá čas si prakticky k ničemu vytvořit jakýkoliv vztah a některé potenciálně zajímavé načrtnuté linky nakonec víceméně vyšumí do ztracena…60% (29.11.2024)

Robert Zemeckis je bezpochyby pojmem. Válel už v polovině 80. let, jenže kromě toho, že je skvělý vypravěč, si dlouhé roky libuje v technologickém experimentování. A zkrátka postupně ztratil schopnost navázat kontakt s divákem a veškeré úsilí věnuje zejména trikovým exhibicím. Emoce tu zapůsobí jen na pramálo diváků, humor schází, scénář znovu selhává, přitom jeho filmy mívaly vždy velký přesah. Příběh jednoho místa. Kamera cílí na tentýž prostor a sleduje postupné změny okolo daného místa od pravěkých časů po současnost. Rozhodně zajímavý koncept, kdy se místem nejprve prohánějí pravěcí ještěři, jindy projíždějí koňské povozy, aby pak v lokalitě vyrostl dům a v jeho obýváku na předměstí New Jersey posloužil příběhu Toma Hankse a Robin Wright, kteří se do sebe v poválečné Americe zamilují, aby spolu tak nějak zestárli. Anebo pro potřeby natáčení pomocí umělé inteligence omládli. Takže se pouze nehýbeme z konkrétního místa, ale vnímáme i tváře hlavní dvojice během několika desítek let života se skutečnou věrností. Naopak pryč je skutečná lidskost, která provázela většinu režisérových starších kousků. Emoce, silná scéna, nic. Přitom se vrátili nejen ústřední dvě hvězdy Zemeckisova Forresta Gumpa, ale i kameraman Don Burgess, autor hudby Alan Silvestri, do scénáře navíc mluvil Eric Roth. Přesto to nefunguje. Svou vinu nese i rozhodnutí nelineárního vyprávění. To, že skáčeme mezi dekádami i staletími, vlastně nepřináší žádnou přidanou hodnotu. Docela škoda. Je patrné, že si Zemeckis prostě už jen plní své sny… (19.02.2025)

Nebál jsem se, že by Roth se Zemeckisem společně vyplodili nějaký nesmysl. A taky ne, naopak roku 2024 dokázali přijít s něčím, co minimálně já tedy z archivů kinematografie jinak nevyštrachám. Here je časoprostorová mozaika, která z principu musí působit rozháraně, protože právě o tom se z jediné fixní perspektivy snaží vypovídat. „Time flies“ a platí to nejen pro tu subjektivní dimenzi, kterou vnímáme během života vlastní tělesnou schránkou, často přimknutou k jedinému místu zvanému domov. Pochodujeme po místech a místnostech plných vzpomínek, jež se občas vrací jako leporelo, a Zemeckis postupně víc a víc zaostřuje na titulní rodinu kolem Hankse a Wright, která prožívá všechna ta zdánlivá klišé moderního bytí nejúplněji. Skrze proměňující se políčka pak střídavě nahlížíme i do minulých a budoucích životů lidí (a krátce i dinosaurů), kteří měli jiné podmínky, ale v součtu usilovali o totéž a zanechávali za sebou stopy, ať už doslova v zemi nebo ve formě umění a myšlenek. Takhle všeobjímající experiment mohl dopadnout směšně, ale to zkušení tvůrci nedopouští. Zvládají od prvních vteřin zaujmout formálním konceptem s přenášenou pozorností napříč jednotlivými okénky na mizanscéně, jež rozeznáme díky dobovým prvkům a dekoracím a posléze i referencím na úrovni dialogů či dobře známých historických kontextů. Film plyne v jednolitém tempu, ale zejména od druhé půlky si na něj zvykneme – nenechte se odradit zdejším stádem, podle něhož jsou nejnápadnějším prvkem omlazovací techniky, které jsou mimochodem velmi povedené a nerušivé (až na ten Hanksův hlav no, ale stejně jsem si nevšiml, že tu někdo chtěl točit neorealismus). Závěr pohladí po duši. Někde jsem četl, že před pár dekádami by to byl kinohit s tržbami kolem půl miliardy dolarů – je to pravda, tak naštěstí ho tu máme aspoň teď a TADY. 85 % (03.12.2024)