Smrt panen

Velce smutné. Místy možná nudné, ale ne až tak jako slavná Nuda v Tokiu... eh, chtěl jsem říct Ztraceno v překladu. Skoro nikdy to není doopravdy vtipné, což samozřejmě být ani nemělo, aby melancholie a tíha smutku byla co největší. Nutno uznat, že po filmařské stránce jde o hodně kvalitní kus. To zároveň vůbec nevylučuje skutečnost, že jde o počin poněkud umělý a nucený. Přistihl jsem se, že hned od začátku některým postavám nevěřím to, co říkají. Abych Sofii C. nedával pořád jenom kapky: vysoce chválím za výběr muziky. A nejen proto, že tu zazní i někteří mí velcí favorité, jako Styx nebo Heart (ti dokonce dvakrát). A když už jsme u toho, tak scéna s pálením desek Kiss a Aerosmith je pro rockera mého typu také docela pamětihodná. Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že Sofia má ráda De Palmovu Carrii - cítil jsem na několika místech silnou inspiraci. Osobně tu vidím též mírnou spřízněnost s filmem Donnie Darko, možná ještě s Piknikem na Hanging Rock. (Do rozboru literárních vlivů se pouštět nebudu, ale i tímto směrem by se dalo úspěšně vydat.) Smrt panen je film, na němž je nejvíce opravdový jeho hluboký smutek. A možná jenom ten. Což nakonec nemusí být zrovna málo. (13.01.2007)

Smrt panen je technicky bravurně zvládnutá, má skvěle napsané postavy, zajímavý námět a cit pro vykreslení prostředí i doby. Sofia vypráví o čtveřici chlapců v sedmdesátých letech, kteří fascinovaně sledují přísným způsobem vychovávanou pětici překrásných dívek, bydlících naproti domu jednoho z nich. Jedna z nich se totiž pokusí o sebevraždu a zanedlouho ji i dovede k „úspěšnému“ konci... A to je jen začátek. Poměrně depresivní příběh vypráví Sofia Coppola skrze objektiv zdánlivě idealizujícího retrostylu sedmdesátých let, všechno je barevné, načančané, plné fajnové muziky, ale člověk cítí tu postupně gradující nenápadnou tragédii, kterou si skuteční viníci vůbec neuvědomí. Příběh je navíc neustále obohacován výpověďmi „očitých svědků“, ukázkami z televizních zpráv a především monologem vypravěče příběhu, který kdysi byl jedním ze čtyř chlapeckých hrdinů, a dnes z pohledu dospělého poutavě komentuje, co se tehdy vlastně stalo. (15.11.2005)

Styl vyprávění Sofie Coppoly mi je neuvěřitelně blízký. Umí skvěle budovat komorní atmosféru, do každého svého filmu dává cit a jakousi jemnost. Každým filmem mě dokáže vtáhnout a i když tento film rozhodně není žádné nervy drásající drama plné napětí a zvratů, je zkrátka strašně dobře natočené. Opět je zde skvěle vyobrazení hlavních hrdinů a jejich vnitřních pocitů. Výborný námět a myšlenka. Sofia chtěla položit několik otázek, na které si už každý divák musí odpovědět sám a v tom je také další kouzlo tohoto filmu, i když možná že mi přece jen chybělo více vykreslit v závěru motivy jednání jednotlivých postav. Dobří herci včele s velice talentovanou Kirsten Dunst, která je ve filmu rozhodně nejvýraznější. Sofia Coppola je rozhodně obrovský talent, na plný počet to u mě není, ale na debut víc než povedený film. (23.06.2011)

Zasnená, poetická atmosféra dodáva tomuto snímku osobité čaro a jedinečnosť. Veľmi dobre sa na to pozerá, a to aj napriek tomu, že po dramatickej a obsahovej stránke ide iba o priemer. Navyše, veľa vecí sa mi tu zdalo nevysvetlených, alebo rozobratých iba povrchne. V konečnom dôsledku som však spokojný. 70/100 (16.03.2015)

Sofia Coppola fakt umí, ten film mě neuvěřiteně bavil, byl tragický, milý, zvláštní, vlastně mu k dokonalosti chybělo jen nějaké vysvětlení. Ono to tajmeno je sice fajn, ale tohle už nebylo tajemno, to už bylo spíš jako by někdo nevěděl, co má dát jako důvod toho všeho. Jinak Kathleen Turner tu ztělesnila prototyp děsivé matky a Danny De Vito mě překvapil ve zcela normální a vážné roli. (14.03.2006)