Ohně na planinách

Bezútěšný až apokalyptický epitaf filipínské fronty sice postrádá sílu i hloubku průzračně čisté Barmské harfy, kterou Ičikawa natočil o tři roky dříve, i přesto se však jedná o podivuhodné (protiválečné) dílo. Opětovně se zde setkáváme s řadovým vojákem, který je během bojů separován od své jednotky a bloudí po neznámé zemi, kde na každém rohu číhá nebezpečí, smrt, zoufalství a hlavně... hlad. Avšak tam, kde Barmská harfa nabízela vykoupení ve "vyšším" duchovním aktu, v sebeobětování pro druhé, konání dobra navzdory nepřízni osudu a naději i porozumění v umění (hudbě), nabízejí Ohně na planinách jedině falešná východiska a rozčarování - vždyť dokonce i před vraty kostela, ke kterému se hlavní hrdina s vypětím sil dovleče, nenalezne nic jiného než hromadu tlejících mrtvol a hejno vran. A podobné zklamání mu koneckonců přinesou i titulní ohně na planinách... Vlezlý pesimismus na druhou stranu kompenzuje nevídaná obrazová krása. Ta zdařile kontrastuje se "špinavostí" válečného pekla a činí z filmu velmi silný estetický zážitek. Nicméně, celkový "obraz" bolestivého úpadku lidských hodnot a hladu po přežití je ve výsledku poněkud konvenční a utahaný - a to zejména na vrub minima kamerových pohybů, ospalého tempa střihu a linearity vyprávění. (09.06.2010)

Píše se rok 1944 a japonská armáda čelí americké invazi na Filipínách. Osamocený Tamura, ostrov Leyte, strach, smrt, tlející mrtvoly, kosti, bezvýchodná situace a v neposlední řadě kanibalismus. Malou jiskřičkou a jakousi nadějí jsou Tamurovi ohně na planinách jelikož věří, že okolo ohně jsou rolníci, kteří tam pálí kukuřičné slupky...4hvězdy. (11.10.2023)

"Slobodník Tamura sa vráti do nemocnice. Ak ma medzi seba nepríjmu, zabijem sa..." Japonská vojnová dráma v dobe vzniku určite bodovala a stojí za pozretie i dnes. Americká armáda japonské jednotky rozprášila a jej zbytky sa túlajú džungľou, v rôznych väčších či menších skupinách. Slobodník Tamura je sám. Veľa toho nemá, ale spoločnosť mu robí ručný granát...Sledujeme jeho cestu na ktorej stretneme niekoľko vyhladovelých japonských vojakov, väčšinou samých čudákov. Trápi ho hlad, je nútený jesť trávu, pijavice, výnimočne sa mu pritrafí mäso z opice. V druhej polovici filmu je už atmosféra dosť hustá a nájde sa tu niekoľko zaujímavých momentov. Zaujala ma scéna s deravou topánkou, ktorú jeden vojak odhodí v daždi. Tú si následne vymenia ešte ďalší dvaja vojaci, pretože tá ich je v ešte horšom stave... Najsilnejšie však pôsobia časté narážky na kanibalizmus ("tam hore je odtrhnutá ruka"), ktorému sa niekoľko vojakov vo filme nevyhlo. K japonským filmom je problém sa dostať, preto som rád, že som mal šťastie na jeden z tých najkvalitnejších. 90%. (04.10.2015)

Sú tu síce niektoré témy spoločné s o tri roky staršou Barmskou harfou, no páčilo sa mi to menej ako uvedený snímok. Barmská harfa bola omnoho duchovnejšia a hĺbavejšia. Naproti tomu Nobi je skôr snímok na efekt, navyše pomerne dosť jednotvárne zameraný a monotónny - väčšinu času sa všetko točí okolo nedostatku jedla a hladovaní. Tiež záver mi prišiel predvídateľný, vlastne inak to ani skončiť nemohlo, to by potom celá antivojnová pointa stratila svoj význam. Jediné, čo ma výraznejšie zaujalo bolo výborné prostredie a slušná akoby apokalyptická atmosféra, avšak po čase, keďže sa film v tomto smere nijako nemení, ma to začalo ubíjať a aj trochu nudiť. Koniec bol už pre mňa vykúpením. 55/100 (21.10.2016)

Na japonské filmy som pomerne zvyknutý, ale tento mi svojou jednotvárnosťou a dĺžkou dosť prekážal. Viacerí komentátori spomínali podobnosť s Barmskou harfou, ktorá sa mi páčila omnoho viac. Knižnú predlohu som nečítal a ani nebudem a na celý film pomerne rýchlo zabudnem, pretože okrem zvýrazňovaného hladu som sa nemal na čom zachytiť. (09.01.2020)