Vzpomínky jako kapky deště

Ztvárnění dětského světa by si zasloužilo zcela jednoznačných 5* : většinou krásně zobrazené radosti, ale také trápení (však si vzpomeňte: to co by vám dnes přišlo jako bezvýznamná záležitost se v dětských očích proměňuje v problémy velmi frustrující a často neřešitelné...) jsou na filmu to nejlepší. Výlety do nevinného dětství formou flashbacků komentovaných "současnou Taeko" nenudí a pobaví. Jaké zklamání však přijde cca v druhé půli, která sice není špatná, ale s tou první se vůbec nemůže měřit. Farmaření je těžká práce, která v sobě obsahuje romantiku, krásu přírody i přirozeně obnažené lidské city - jenže v Takahatově podání se zároveň jedná o velice nudnou záležitost. Ne, nevadí mi, že film směřuje odnikud nikam - koneckonců žádnou pointu jsem ani neočekával a tudíž nebyl zklamán. Kdyby však Takahata chtěl zůstat v naivním krásném světě dětství, jaká by to byla nádhera... Takhle...no, ideální to není .-) (mimochodem to co tady vlastně píši už za mě napsala velmi trefně Fabienne ) (14.04.2009)

Proti tomuhle jsou v "našich" tzv. "filmech pro děti" strašně překrouceny a okleštěny jejich problémy.... Přijde mi, že se tam jde skutečně dost do hloubky, co trápí 10-11 leté holčičky -- kluci se jim smějou kvůli menstruaci, zlomky jsou nesmyslné a v životě je nebudou potřebovat, starší sourozenci jsou zlí resp. rodiče preferují sourozence, zelenina k obědu je humus.... a tak. Líbilo se mi to na 5* i přes tu těžkou prvoplánovost a ne-úplně "líbivost" současné dějové linky... (17.01.2007)

Absolutní ztotožnění s komentářem uživatele venalce. To jakým způsobem dokáží Japonci nostalgicky podat všední život a běžné situace mě nepřestává fascinovat. Navíc si nepamatuju kdy naposledy jsem viděl tak skvěle znázorněné dětské chování a přemýšlení. (25.11.2017)

90% - Nádhera. Velmi pozitivní film plný nostalgie. Krásná animace, propracované postavy, reminiscence dětství v kontrastech s přírodou, a zajímavé hudební extrémy... Nevím, co to komu přelítlo přes nos, že dostal tak podivný a nevkusný nápad, ale přiznávám, že díky použití maďarské cymbálovky na mě japonský venkov působil ještě o něco víc "z jiného světa". Jméno Isao Takahata si po Hrobu světlušek a Only Yesterday budu pamatovat jako jméno svého nejoblíbenějšího režiséra anime. (30.05.2006)

Vzpomínky se někdy netváří jako staří dobří přátelé. Bývají někdy trpké, ale přitom v sobě skrývají klíč k pochopení sebe sama i druhých a k uchopení okolností, do kterých nás vítr zavál. Nebo taky odkud ten vítr vlastně fouká. O zakopaných psech raději nemluvím, ti jsou vůbec nejnepříjemnější. Až mě lehce mrazí z toho, kolik mi tenhle dětský nedětský film připomněl vlastních vzpomínek. Člověk se tomu dneska směje, ale tenkrát to prostě nemohlo nebýt zásadní. (28.03.2012)