Temná hvězda

Jo, jo - na tento film od Johna Carpentera som pocul samu chvalu a musim teda ist proti prudu /praktizujem to len nerad a v najnevyhnutnejsich pripadoch/. Preco teda nespievam ody na tento film? Za a/ ta lodka vyzera ako pozliepana z kartonov a kadejakej lepenky a vobec nevyzera strasidelne, ba dokonca ani realne. Za b/ mimozemstan vyzera ako lopta s nohami a vidno, ze je umely. Za c/strasidelnej atmosfery tu takmer vobec niet. Za d/nuda dostala neprirodzene vela priestoru a divak bude casto zivat a film dokonca pretacat. Za e/debutom nedavam vysoke hodnotenia, lebo reziser sa len hlada, no a Carpenter odviedol za kamerou teda mizernu robotu. Z plusov by som spomenul snad len scenar Dana O´Bannona /roku 1985 natocil a aj hral vo filme Return of the Living Dead/. Mno, to by bolo odo mna asi tak vsetko, snimok ma nudil, DVD by som nechcel ani zadarmo a nevidim dovod vratit sa k filmu. 35 % (14.02.2015)

Sci-fi a komédia mi nejde dokopy. Carpenter a komédia mi nejde dokopy. Lacné kulisy a lacné masky mi so sci-fi nejde dokopy. Očividné porušovanie fyzikálnych zákonov (aj keď v rámci humoru) mi so sci-fi nejde dokopy. Ešte že Carpenter presedlal na vážnu nôtu ako hororov, tak aj sci-fi. Každopádne zaujímavé pre štúdium režisérovho diela. Čiže treba vidieť. VIDENÉ ZNOVA 6/23: Na druhý krát mi film pripadal oveľa viac dramatický než komediálny a ani tie triky mi nepripadali na svoju dobu až tak lacné. Ono aj ten kvázi komediálny záver je dosť smutný. 70% (30.05.2012)

(Komentář obsahuje spoilery.) Nekonečná nuda mezihvězdné prázdnoty. Vesmírná loď s několika kosmonauty už prakticky nemá spojení se Zemí ani šanci se na ni někdy vrátit, nemá však ani konečný cíl, kterého by měla dosáhnout. Její jedinou prací je putovat ze systému do systému a vyhledávat / ničit nevyhovující planety. Tolik moci a přitom tak málo uspokojení! Stačí zaměřit, dát příkaz bombě k vysunutí, zkontrolovat čas odpálení a výbuchu, uvolnit bombu a už jen pozorovat ohromnou explozi. Vše je otázkou několika minut. I tak jde ale o jediný alespoň malý záblesk zábavy, který nekonečně pustý vesmír nabízí. Talby celé dny nevylézá z průhledného kokpitu, v němž sedí, obklopen hvězdami a mlhovinami, které pozoruje a přemýšlí o „zářících Fénixových asteroidech, které putují vesmírem a vracejí se každých 12,3 bilionů let“. Doolittle sní pro změnu o své dávné pozemské vášni – surfování – a rád by měl s sebou alespoň ono surfovací prkno. Nic víc. Pokud kosmonauti žijí „půlživotem“ obrazně, smrtelně zraněný a toho času zmražený (ex)velitel Powell jím „žije“ doslova – probouzen je jen v kritických situacích (tolik jsem toho tady zapomněl... tolik). Zbytek posádky tvoří bizarní (a zákeřný) mimozemšťan vypadající jako nafukovací hopík s pařátky a do jisté míry autonomní, ovšem příkazů poslušný systém umělé inteligence. Vše se opakuje už dlouhá léta; kosmonauti se holí, ač se nemají před kým předvádět, jedí stále stejné instantní „cosi“, jedna bomba za druhou poslušně opouští útroby lodě, aby svou smrtí alespoň na chvíli vzrušila otupělé kosmonauty, rutinně se řeší drobné potíže jako průlet asteroidově-magnetickou bouří... Ale právě při jednom takovém je loď poškozena a věci se dávají do pohybu. Závěrečných dvacet minut představuje jedno z nejúžasnějších filmových vyústění, s nimiž jsem se setkal. Bomba si uvědomí relativitu všeho a že jediné, nač se může spolehnout, je ona sama jako myslící Já. O všem ostatním nemůže říct s jistotou zhola nic. Jsou kolem skutečně nějaké planety, nějaký účel? Po vzoru Kirillova (není-li Boha, pak je veškerá vůle moje a já jsem povinen svobodnou vůli projevit) se sama stává Bohem a činí nejzásadnější rozhodnutí, které její svobodnou vůli manifestuje. Je to gesto částečně nihilistické, ale zároveň hrdé – je to konec, ale konec zvolený, nikoliv nadiktovaný někým jiným (posádkou lodi) pro jeho vlastní cíle. Bomba mohutně zazáří a zaniká. Tento osud je nakonec příznačný pro všechny členy posádky, kteří si uchovali alespoň zbytky snů; Talby odlétá s Fénixovými asteroidy na zároveň kratinkou i nekonečnou pouť vesmírem, Doolittle se na ulomené traverze jako na surfovacím prkně řítí vstříc atmosféře blízké planety. Dlouhá, apatická existence se končí zábleskem štěstí; stálo to za to. (01.10.2006)

Většina sci-fi filmů zasazených do vesmíru se pokouší diváky ohromit opulentními výjevy kosmických dálav, mimozemských světů či gigantických vesmírných plavidel. Právě velikost, či přímo nezměrnost vesmírných objektů má pomoci navodit úžas z perspektivy, která byla doposud dopřána pouze hrstce astronautů a jež tak drasticky má měnit náš egocentrický pohled pozemských krys. Ale není právě ona přízemní zaslepenost a titěrná každodennost onou pravou výsadou lidí? Dokáže jí vůbec něco otřást, obzvláště když se z neobvyklosti stane zase jen rutina? Právě tato úvaha je jedním z výchozích bodů fenomenální sci-fi satiry Temná Hvězda, kterou její tvůrci popisují jako Dr. Divnolásku hippie generace. Film pojednává o každodenních lapáliích posádky titulní vesmírné lodi, která již dvacet let brázdí vesmír s úkolem odstraňovat nestabilní planety. Taková doba se na pěti mužích, kterým společnost dělá jen poťouchlý mimozemský mazlíček, přechytračený palubní počítač a inteligentní termonukleární bomby, náležitě podepsala. Ústředním hybným prvkem vyprávění tak zůstává otázka, jestli vůbec něco dokáže hrdiny vytrhnout z letargie. Po šedesátých letech ve znamení nadšeného i vystrašeného snění o tom, jaké to bude, až se lidstvo vydá do kosmu, přišel film, který ukazoval, že i mimo naší hvězdnou soustavu na člověka čeká leda rutina, otrava a vyhoření. Ačkoli obvykle bývá Temná Hvězda vyzdvihována především jako režijní debut Johna Carpentera, nejen v rámci sci-fi kinematografie má zásadnější váhu fakt, že se jedná o scenáristickou prvotinu Dana O'Bannona. O pět let nato se jeho jméno objevilo v titulcích milníku sci-fi Vetřelce, se kterým starší snímek vykazuje mnohé paralely. Jen zatímco v pozdějším hitu slouží každodenní životy skupiny vesmírných dělníků jako výchozí kulisa pro znepokojivý horor, tentokrát jsou rozvedeny do poťouchlé vesmírné variace huličských komedií. [psáno pro LFŠ 2017] (03.07.2022)

Obsah filmu zdál se být lákavý, když se na jeho obalu skvěl ten tučný nápis, že jde o kultovní parodii na Star Wars a Vesmírnou odyseu. Pln dychtivého očekávání věcí následujících jsem disk rozechvělými prsty vložil do přehrávače. A čekal jsem. Čekal a čekal. Ještě dobrých patnáct, dvacet minut po skončení filmu jsem čekal. Čekal jsem, jestli mi to dojde, jestli se objeví nějaká zpětná vazba, která mě uvrhne v úžas a uznalé pobrukovaní. Nestalo se tak. S úspěchem lze tvrdit, že se dostavil pouze lehký pocit bezradnosti a rozčarování. I když to také není příliš překvapující. A z čeho jsem měl vlastně být u vytržení? Z toho, jak se jeden z členů posádky nedobrovolně honí s přefouknutým a poťouchlým oranžovým míčem? Nebo snad ze svízelné situace stejného člena posádky ve výtahové šachtě? Nebo z trávení volného času vesmírných poutníků? Jak směšné! Jak smutné! A tak zůstává jen rozmluva s bombou, která trvá na svém určení. A hudba, kterou vyluzoval na prazvláštním nástroji samozvaný vůdce vesmírné posádky. Což je vlastně zatraceně málo. Čtyřčlenná posádka putovala ve svém čistícím úkolu ve složení: samozvaný vůdce Doolittle (Brian Narelle), přezíravý Boiler (Cal Kuniholm), samotářský Talby (Dre Pahich s hlasem Johna Carpentera) a Pinback (Dan O'Bannon), který se do posádky dostal omylem. Dále je zde hibernovaný velitel Powell (Joe Saunders), ochránce počítač (hlas Cookie Knapp) a několikrát vypuštěná bomba číslo 20 (hlas Adam Beckenbaugh). A tak jen zbývá doufat, že všechno odnese fosforeskující kometa, nebo vesmírný surfing do žhavé atmosféry nestabilní planety. Snad se mi to vše jen zdálo. Snad byl to jen můj halucinogenní sen. Samozřejmě ne vše se dá hodnotit pouze negativně a tvůrci si minimálně zaslouží mojí sympatii pro jejich zapálenost. Budiž světlo! (23.05.2016)