Hezké vesnice hezky hoří

Tento film věrně popisuje vzájemné odcizení dvou přátel z dětství, rozdělených občanskou válkou mezi dvěmi etnickými skupinami. Zároveň se ale okrajově věnuje i minulosti vedlejších postav, viz např. starý kapitán či Velja. Děj prolínající se několika časovými rovinami dokázal režisér uhlídat tak, že se divák ani při rychlém střídání časových rovin neztrácí v ději. Naopak vzniklé kousky do sebe zapadají jako kousky skládačky a samotný celek pak tvoří děsivý obraz bratrovražedného boje. Jak předválečné, tak i válečné scény jsou prostoupeny osobitým humorem. Ale především v bojových scénách onen humor ještě stupňuje napětí a hrůznost situace, ve které se hrdinové ocitli. Starý kapitán zde zároveň představuje hodnoty starého komunistického Titova režimu, jež jsou najednou tak snadno bourány a jeho mladší podřízení si ho dobírají, že nedokázali vytvořit nic trvalého, co by nešlo jen tak zničit. Nejsilněji na mě zapůsobil úplný konec filmu, ten by ale nedával takový smysl bez slavnostního otevření tunelu. Celkově nedokážu tomuto filmu nic vytknout, tak silný zážitek jsem si už dlouho od žádného filmu neodnesl. .........uz maršala Tita..... (26.12.2007)

Začněme tím, že filmu nebudu vůbec nic vytýkat. Hrůzy (jugoslávské) války byly natočeny tím nejlepším způsobem, což znamená minimalistické, ovšem syrové a explicitní pojetí, perfektní hraní elity srbské herecké školy, zdánlivě neuchopitelné, nakonec však skvěle zapadající střídání časových rovin, zachování relativního odstupu a nezaujatost, černý humor, folklor a spousta indícií pro pochopení motivace řekněme náhodných účastníků válečného konfliktu a vztahu mezi jednotlivými etniky před a při válce. Nechybí ani jugonostalgie a různé pohledy na maršála Tita. Jednoznačně perfektní učebnice novodobých jugoslávských dějin. (14.03.2016)

Film s pravdepodobne najlepšie znejúcim názvom v histórii kinematografie. Bezchybná je hlavne hudobná zložka, srbská dychovka by postavila aj mŕtveho z hrobu. Na juhoslovanských filmoch mi niekedy prekáža akási teatrálnosť, exaltované konanie postáv a ten určitý "jakubiskovský" surrealizmus. Ale ako celok je to dobré, filmov s protivojnovou tématikou nie je nikdy dosť. (06.01.2017)

Vidieť tento film v Bosne, v jednom z tých dodnes ešte stále poznačených, rozbitých a poloopustených mestečiek, je niečo celkom iné ako len silný audiovizuálny zážitok, je to prežitok reality. ___ Spolu s ďalším Dragojevičovým filmom RANE tvorí LEPA SELA LEPO GORE úhrančivý diptych o psychologicky zruinovanej Juhoslávií 90. rokov videný zvnútra, priamo od zdroja. Divácka príťažlivosť vo forme postmoderného spracovania môže budiť dojem nadbytočnosti, štylistickej exhibície, ktorá vlastne až ruší účinok tej všadeprítomnej beznádeje - ale v skutočnosti ju možno práve naopak takáto dramaturgia scén, stavajúca do kontrastu aj prepájajúca rôzne časové roviny, podporuje a efekt dialekticky zosilňuje. Druhou námietkou v podobnom duchu je charakter hlavných hrdinov, bodrých a hláškujúcich aj zoči-voči smrti, aj napriek všetkým hrôzam, čo sa dejú okolo nich, ním samotným aj nimi páchaným. Tu treba brať do úvahy ani nie to, nakoľko takéto zobrazenie vystihuje akúsi hypotetickú národnú povahu Srbov, ale skôr v akých podmienkach sa tak dialo... - a že film bol točený v izolovanej krajine pre domáce publikum. Nevysvetľujú sa príčiny toho, čo sa deje, ukazujú sa devastačné následky toho, čo sme spustili/dovolili/nezabránili tomu a čo teraz požralo všetkých naokolo. (16.10.2023)

V bělehradské armádní nemocnici leží vojáci ranění v bosenské válce. Mezi nimi je i muž vzpomínající na válečné konfrontace, ale i roky předcházející násilnému sporu. Srb Milan vyrůstal spolu s Muslimem Halilem poblíž opuštěného tunelu, do něhož se báli vkročit. Nyní však jeden z nich tunelem utíká do bezpečí a netuší, že na jeho konci čeká někdejší kamarád s nabitou puškou a hlavou plnou zloby i výčitek.............................. Náhled do Jugoslávské minulosti a její tvrdé reality. (21.09.2011)