Hlas moře

Příběh o eutanásii, lásce, životě odvyprávěný přepestře: listování fotek připomíná Ramonovo mládí, Ramon z pozice pozorovatele jedoucího autem, snové vize se prolínají se skutečností (polibek s právničkou Julií). Autoři dokázali mistrně načasovat jednotlivé pasáže; náznakem v rychlejší klipové podobě odvyprávěli dění jednotlivých postav, naopak dokázali působivě natáhnout intimnější pasáže (Ramon - Julie, Ramon - Rose, Ramon - otec, Ramon - synovec, Ramon - švagrová, Ramon - bratr...) Ve vážně laděném snímku je dobře načasovaná i pasáž s knězem, která alespoň na chvilku odlehčí film. Prostředník běhající mezi Ramonem a knězem se fakt musel zapotit. Jenoznačný názor na eutanazii nemám, ale v příběhu jsem jednoznačně fandil Ramonovi. Byla to jeho volba.Zajímavý komentář:Radek99 (08.07.2008)

Souboj tří žen o jednoho ležícího muže. Přiznám se, že jsem s obavami čekala něco jiného. Inu každý děláme chyby, já udělala tu, že jsem si přečetla oficiální nesmysl distributora a některé komentáře. Světe zboř se, nepřišlo žádné citové vydírání, ale zajímavě nastavený pohled do života několika lidí. Několik silných momentů a několik úsměvných. Ocenila jsem slovní sboj s knězem z přízemí do prvního patra. Besserwisserei mě vždycky dokáže pobavit. Takže - ač jsem to sama nečekala - u mě dobrý! (22.02.2018)

Mé první setkání s Javierem Bardemem, potažmo mé druhé setkání s Alejandrem Amenábarem dopadlo vysoko nad očekávání skvěle. Pomalé, dalo by se říci rodinné, komorné drama o eutanázii (jak bizarní slovní spojení), odehrávající se v přenádherném prostředí propršeného španělského venkova, doprovázeno magicky rytmickou hudbou, kterou má na svědomí osoba režiséra. Javier Bardem aspiruje (u mě) na herecký výkon roku a hlavně díky jeho umění se film stává tím nejlepším, co jsem poslední dobou viděl. Španělská filmografie je pro mě oblast neprobádaná, ale jestli jsou všechny jejich filmy alespoň z poloviny tak dobré jako Hlas moře, tak se mám na co těšit. (11.07.2007)

Tenhle film přišel v pravý čas. V dnešní době má jedinečnou šanci uspět. Jeho vedlejším účinkem je rozpoutat debatu o asistované (sebe)vraždě. Euthanasie - ano, či ne? Je život můj, nebo není? Velice citlivé a osobní téma...a kompromis v nedohlednu. Ramón leží celé dny v posteli a chce umřít. Nesnaží se najít druhý smysl života. Nechce jezdit na vozíku po přírodě, nechce žít dál, i když jinak...ztratil důvod žít...byl ten důvod, pro který žil, pohyb? Nohy, ruce, schopnost milovat atd. atd.? Pro mě je Ramon slaboch, i když ho chápu. Já s euthanásií nesympatizuji a kloním s ek názoru, že člověk na svůj vlastní život prostě sáhnout nesmí, nemá k tomu právo. A proto mi vyznění filmu není moc po chuti. Skončilo to tak, jak si asi většina moderní společnosti přeje, i tak, jak se to stalo skutečnému Ramonovi. (21.10.2009)

Zajímavý film natočený na základě skutečné události týkající se práva ne euthanasii. Máme právo když už náš život není plnohodnotný a stává se utrpením na smrt? Život jsme dostali darem, má tedy člověk právo s ním zacházet jak sám uzná za vhodné? Od dospělosti celý svůj život rozhodujeme sami za sebe, za své děti, za své stárnoucí rodiče, mnohdy v rámci zaměstnání i za své kolegy a někdy dokonce za své spoluobčany či celý národ. Když má člověk takové kompetence, může si rozhodnout i o čase své smrti? V době, kdy je to ještě důstojné, nebo kdy už nemůže bolestmi vydržet a lékařská věda je na naši nemoc krátká? A co když je člověk jako Ramón nepohyblivý ležák, zcela nechopen samostatného pohybu, zcela odkázán na pomoc druhých?  V takovém případě se bez pomoci někoho dalšího při plánovaném odchodu ze světa neobejde. Ale není to pak už dokonce vražda? Společnost na toto do dnešních dní nemá jasný názor a většinově se kloni k tomu aby byl dotyčný udržován na živu všemi dostupnými prostředky i navzdory jeho přání. Na pozadí skutečného případu paraplegika Ramóna Sampedra režisér Alejandro Amenábar rozehrál místy svojí intenzitou až nepříjemné drama, které postaví diváka před mnoho nezodpovězených otázek v rámci sebe sama. Umně je tam řešeno jak samotné přání Ramóna, tak postoje rodiny, která se o něj příkladně strarala navzdory sebeobětování svých vlastních osobních životů, přístup církve pro niž je sebevražda velký hřích i státu, aktivistů a soudních institucí. Já aktivisty nemám rád. Dalo by se spočítat na prstech jedné ruky, kdyjsem s nimi souhlasil. Tady opět byla vidět ta verva se kterou se vrhají aktivisticky do procesu na jehož konci mělo být povolení smrti dotyčného. Stejně šílené, jako když se lepí vteřiňákem k magistrále. Z filmu mám rozporuplné pocity. ne pro jeho kvalitu, ale proto, že stále nemám jasno. Dokud se člověk neocitne v pozici Ramóna, těžko může soudit jak by se rozhodoval. Já jsem zatím na straně života, protože je úžasný a on měl navíc kolem sebe úžasnou rodinu. Hlavní roli si střihl skvělý Bardem a tu paralýzu zahrál dokonale. Dávám za 4  ústy psané dopisy. * * * * (11.10.2024)