Dokonalé dny

Tento film je nelepší cesta jak motivovat partnera aby konečně vyčistil záchod. Dost možná s tím začne už před koncem filmu... Snímek je o člověku, který dokáže vidět krásu v jednoduchosti a v obyčejném světě okolo sebe. Wenders přenáší tuto schopnostna na diváka a pokud ji ten dokáže příjmout, tak se nenudí. Obrazně člověka učí vnímat chutě prosté vody. Japonské prostředí celou konstrukci jen podtrhuje, ale zároveň je v režii zjevná západní perspektiva. Film je tak určitou syntézou a je to imho věcí individuálních prefencí zda vyhovující. Byť respektuju, že to co chce dělat dělá asi Wenders dobře, pro mě, jelikož způsobem který mi film ukazuje jsem schopný svět vidět sám pokud chci, je to celé trochu neobjevné a Wendersova tvorba mě obecně moc nebaví. (09.06.2024)

Film o ničom a súčasne o všetkom. O živote. O jeho prijatí, o schopnosti milovať ho aj cez všetok smútok a prekážky, ktoré prináša. Nádherný soundtrack a fantastický Kôji Yakusho, ktorý šetrí slovami a rozpráva najmä cez svoj vyrovnaný pohľad a potmehúdsky úsmev. Perfect Days vás buď celkom minie alebo tak správne uprace a z kina budete odchádzať s uvedomením, že je mnoho vecí, za ktoré môžete byť vďačný. Videné na MFF Cinematik 2023. (28.12.2023)

Snímek jsem navštívila s mírnou skepsí, neboť filmové dílo Wima Wenderse nepatří mezi mé oblíbené, avšak lákalo mě téma filmu. Čekala jsem, že bude nějak poeticky povýšeno nízké na vysoké – obdobně, jak to uměl Hrabal ve svých knihách, ale do toho se Wenders neměl odvahu pustit. ~ Z kina jsem odcházela s rozporuplnými pocity, avšak nemohu tvrdit, že se mě film nedotkl. Samotářský Hirajama je mi totiž v mnohém podobný, jeho postava je pro mě dost srozumitelná. Do mysli se mi však vkrádal pocit, že jsem byla obelhána - že jsem se stala obětí filmařského kalkulu. Snímek velmi nápadně připomínal Jarmuschova Patersona v zachycování krás každodennosti a pomíjivosti. I on se snažil naznačit, že nic jako stereotyp neexistuje, protože každý životní okamžik je neopakovatelný. A nepotřeboval k tomu verbalizovat, že teď je teď a příště je příště. Paterson, na rozdíl od Dokonalých dní, působil kompaktně a byl logickým vyústěním Jarmuschova mnohaletého díla, jehož nosným tématem byla vztahovost. Paterson byl tedy gejzírem tvůrčího ducha, který potřeboval vytrysknout. Oproti tomu jsou líbivé Dokonalé dny vlastně jen „filmem na zakázku" propagující tokijské toalety. Vyvstává tak otázka, do jaké míry má filmové umění (a zda vůbec) sloužit marketingu, abychom mohli ještě hovořit o umění. ~ Filmová hudba je kapitola sama pro sebe – její vměstnání do filmu na mě působilo rušivě a samoúčelně, byť drtivá většina skladeb jsou moje srdcovky. Perfect Day zde vyznívala dost nepatřičně – Wenders si vzal velké sousto, jestliže si troufl přerámovat původní význam skladby (a aby toho nebylo málo, ještě dle skladby pojmenoval celý film). Obdobně trapně působil i hlas Niny Simone v závěrečné scéně. ~ Dokonalé dny vypadají v konečném důsledku jako japonská bonsai, která je násilím ohýbána, aby vydala kýžený, esteticky vyhovující tvar. (09.05.2024)

Poetické nahlédnutí do každodenního života uklízeče tokijských záchodů plyne zprvu jako dokument, ale s postupem stopáže do něj vstupují dějové linky. Komplikované rodinné vztahy jsou v tomto případě rozhodně zajímavější než hysterický mládenec japonské generace Z. S rostoucí příběhovostí jsem cítil, jako by mi Wenders dával příslib ještě velkých věcí, jenže na ty nikdy nedojde. Vše nevšední postupně vyšumí do éteru a zbyde opět jen rutinní den. Bezprostředně po titulcích jsem s tím měl lehký problém, nicméně po více než týdnu jsem již shovívavější. Každé drama opravdu nemusí mít svou bezprostřední dohru, pokud jde o každodenní život. A ten Dokonalé dny prezentují učebnicově. [Viennale 2023] (02.11.2023)

Až příliš na jistotu. Kódži Jakušo zachraňuje a vyvažuje před pádem do kýče. V každé práci lze najít smysl, a dokonce v ní nalézt zálibu. Ani čištění záchodů neumenšuje nic z lidské důstojnosti. Mlčenlivé opakování každodenní rutiny pojaté v maximálně pozitivní podobě. Ovšem sledovat totéž cca první hodinu je odvážná hra s diváckou trpělivostí, jak ostatně polohlasně konstatovala jedna divačka. Výsledný dojem záleží na divákově očekávání. Zda touží po hlubším ponoru do lidského osudu, anebo naopak si vystačí s pozitivní zprávou o strastech a radostech obyčejného života. (30.04.2024)