Oči černé

Úchvatná studie nezodpovědného dětinství, směšné roznětky utrpení dvacátého století. Ústřední antihrdina, přesvědčivě ztvárněný Marcellem Mastroianim, jenž ze svých dosavadních masek extrahoval vše labilní, neklidné a úzkostné a slil tu strakatou spěž ve vydluženou formu kluka honícího obruč, se na trpícím jevišti Života, který uhořívá bezohlednou péčí parazitů, protahuje a pohrává si s možnostmi změny. Neriskuje nic, než vlastní život, který ani nemá, svádí a trýzní němé děvče, uzavřené do rytmického odehrávání se, a nakonec ji zanechává nabalzamovanou drůbeží mastnotou na mučidlech jakési pohozené gubernije, jedněch přesně vyměřených ruských jatek. Tato odvyprávěná slabost nakonec nemdle osvítí přelévající se vlnky špíny moderního věku, kde jde jen o to nasytit tu božskou potřebu zrnka pomyslné duše v zrezlém kahanci těla, a drama jemné veřejné operace, protkané trochu nemístným symbolismem, se zvrátí v moralitu. Ale v moralitu skutečně živou. (17.03.2018)

Měl jsem problém s kašírovaností a schématičností tohoto koprodukčního produktu. Nejživější - ale ne moc zábavné - mi dlouho přišly jen scény z Itálie - jako od Viscontiho. Michalkovův smysl pro úchvatné dryjáčnictví, jak jej znám z Příbuzenstva a Urgy, dostal příležitost až ve scénách z Ruska, ale tam mi je na konci přebili nepatřičně filmoví omdesátkově pouťáčtí cikáni v krajině nad ránem. Ty jsem fakt ne a nezbaštil. Koprodukčnost a filmový přeprodej národních artiklů mi už pak zpětně osvětlil i diskomfort z lázeňských scén prve: když se začne v díle uvažovat v povšechných charakteristikách (italská pěvkyně, lázeňský život, ruská duše), klepe na dveře nechtěný kýč. Krásných bylo první deset sekund tématu hudby. Krásná byla scéna po milostné noci s pláčem a také scéna v kurníku. Tím mi to končí. Končalovskij mi přijde jako lepší filmař. (07.01.2019)

Ani silná trojka Čechov-Michalkov-Mastroianni nezabránila tomu, aby som sa chvíľami netopil v záplave dialógov, ktoré nemali šancu ma zaujať. Oceniť môžem vykreslenie dobovej atmosféry, presvietené obrazy, ktoré mi pripomenuli Sladké hry minulého leta a postavu stvárnenú Marcellom Mastroiannim. Očakával som však viac. (11.10.2012)

Nikdy jsem moc nechápal označování Juraje Jakubiska za Felliniho východu, já bych ho viděl právě v N. Michalkovi (i v návratech jakoby do světa dávného dětství a snové minulosti, případně správně sympatické jisté adoraci lenivosti). Přesto si myslím, že jeho interpretace Čechova je spíš postmoderní variací na něj, (30.03.2011)

Pekný film. Zvažoval by som aj 5*, keby už neexistovala adaptácia prekonávajúca predlohu. Hlavne prostredná časť je skvelá; to odďalovanie a trblietky. Za mňa zatiaľ najlepší Michalkov. Ps: Prečo vždy, keď sa niekde objaví nesvojprávne alkoholické šaškovanie, majú ľudia potrebu argumentovať takzvanou “ruskou dušou”? (24.11.2023)