Na dotek

„Kde je ta láska?“ Scény z partnerského života pro 21. století. Nichols se nijak nesnaží maskovat divadelní původ filmu, naopak jej zvolenou strukturou (několik dlouhých konverzačních bloků), dokonalým načasováním dialogů a klasickou hudbou zvýrazňuje. Teprve po setkání na výstavě začíná mezi dialogy jednotlivých párů prostříhávat a vzniká tak dojem, že jejich osudy jsou těsněji propletené a navzájem se ovlivňují do té míry, že kvůli druhým nemohou být spolu (stejnou funkci plní flashback s podepisováním rozvodových papírů, kterým je prokládán rozhovor Dana a Anny v divadle). Za odvážné rozhodnutí, přibližující film časosběrnému dokumentu, jenž zachycuje pouze zlomové momenty vztahů, považuji velké skoky v čase, o nichž jsme zpravidla zpravováni až ex post a jakoby mimochodem prostřednictvím dialogů (chodíme spolu čtyři měsíce, dali jsme se dohromady před rokem, opustil mě před třemi měsíci…). Oproti Bergmanovi ovšem nejde o žádné pečlivě nuancované psychologické drama, ale o vykonstruované melodrama plné chodících (arche)typů, „náhodných“ setkání a knižně znějících replik, u nějž jsem si po celou dobu nebyl jist, do jaké míry si svou vlastní přehnanost a nepřirozenost uvědomuje a v jakém rozsahu je přesvědčeno o tom, že obnažuje nelítostnou pravdu o lásce a vztazích nebo něco v tom smyslu. Mnoho scén, například hořký závěr, názorně dokládající, že i nejmilovanější osobu mnohdy skutečně poznáme až poté, co nás opustí (resp. až když je příliš pozdě), napovídá, že zjednodušená charakterizace postav byla způsobem, jak sdělit univerzální, skoro alegorický příběh, v němž se snadno najde každý, kdo někdy zažil onen ambivalentní pocit, kdy nevíte, zda chcete svou drahou polovičku zabít, nebo ošukat (jak zazní v posledním dialogu Dana a Larryho). Nějaké to poučení do života si z toho tedy dozajista odnést lze. Osobně jsou mi ovšem bližší filmy, které nepředstírají hloubku tam, kde žádná není. 70% Zajímavé komentáře: Adrian, Marius, Radko, Anderton, Triple H, andrii, Paldiny (22.02.2017)

Mám rád takováto komorní dramata, kde je hlavní charakteristikou postav jejich krutost a bezcitnost. Tento film takový je a je opravdu výtečný. Vynikající scénář s naprosto přesnými dialogy a vykreslenými postavami a s ještě lepší režií. S hereckými výkony to je ale tak půl na půl. Clive Owen zde podává zatím svůj nejlepší herecký výkon ( i když on nám toho ještě předvede hodně) a Natalie Portman za ním nijak nezaostává. Rozpačitý pocit jsem měl ale ze zbylých dvou. Julia Roberts nehrála špatně, ale držela se až moc při zemi a měla rozhodně navíc. Totálním zklámaním byl pro mě ale Jude Law, který IMHO tuto roli naprosto nezvládal a to jsem právě od něj očekával výkon nejoslnivější. I tak je to ale působivý film, který by si příznivci dramat a romantiky neměli nechat ujít (27.11.2005)

Jak zvláštní je tahle pravda. Je to dar nebo bič, který lze předložit na požádání? A je pravda to, co se opravdu stalo nebo to, co se CHCE slyšet? A jak s ní nakládat? Zraňovat? Udělat z ní zbraň proti sobě? Nebo kvůli klidu a míru taktizovat, manévrovat, lhát? Mike Nichols na nás naložil otázky a teď si přiznejme: jsme ti upřímní a pravdomluvní nebo ti, kteří se ptají a pak to neunesou? (13.04.2005)

Za mě zklamání. Nichols sice točí hezky a herci odevzdávají svým rolím maximum, ale scénáři jsem nevěřil skoro žádný pokus o hluboce dramatickou epiku nebo dějovou smyčku. Postavy plavou v oceánu dráždivé sexuální fantasy, ale obyčejný divák tak nějak postává na břehu a doufá, že mu alespoň ukápne slina nad nahatou královnou Padmé nebo Pretty Woman. K tomu ale bohužel nedojde, i když Natálka má velmi pokročilé striptýzové nadání... (16.08.2017)

Tragikou prostoupená variace na Mozartovo Così fan tutte, při které duo dam sedá na lep dvěma samolibým ješitným kreténům, kteří se liší jenom v míře přízemnosti. Strojenost dialogů lze přičíst na účet divadelního původu, vem ji čert, ale srší z toho snobský chlad. U postav mi nevadí, bývá koneckonců součástí charakteru, ale když se obtiskne i do samotného zpracování, přichází problém netečnosti.. (26.08.2020)