Ruská archa

Za prvé, je to geniální. Film je zachycen na jeden záběr a není to jenom pouhá vychcanost, která slouží pro efekt, ale i pro zvýraznění myšlenky filmu, který se snaží sebereflexivně poukázat na dějiny Ruska. Pro někoho nudné, ale po nezáživné Matce a synovi mě tímhle Sokurov mile překvapil. Doporučuji všem, kteří se neštítí Ruska a kteří milují pomalé a chytré filmy, jež dokáží vyudovat atmosféru a okouzlit. (20.11.2007)

Zaujíma ma podrobný pôdorys celej scény, na ktorej bola Ruská archa nakrútená, zaujíma ma, akým spôsobom bola natočená, či teda reálne v jednom zábere a hlavný herec sa musel naučiť celý text naspamať, ak áno, koľkokrát sa muselo začínať od začiatku. Prečo boli vybrané práve tie osobnosti a udalosti s nimi spaté a ukázané v tomto filmovom experimente. Prečo niektoré dôležité udalosti dejín sú opomenuté (to je skôr plusom). Dokument o vzniku tohoto experimentu by ma zaujímal viac, ako samotný film Ruská archa. Na druhej strane úplne chápem, pokiaľ nejaký rus pri záverečnom plese roní slzy a po premietaní niekde v Petrohrade vstalo celé kino a desať minút tlieskalo. Ak by bolo natočené niečo podobné o slovenských dejinách, asi by sme sa tiež na to pozerali subjektívnejšie. Ale som napríklad rád, že mi niekto polopaticky vysvetlil symboliku maľovania starých obrazov. (27.08.2013)

Omračující technický úder zprostředkovaný Sokurovem samotným - devadesáti-pěti minutový záběr a průchod Ruským uměním i dějinami, ve společnosti mírně cynického Francouze. Hrozně krásný, a chápu že pro mnoho lidí nudný průjezd s naprosto úchvatnými dialogy Sokurova a právě Evropana (-ve zkratce:"Puškin? Četl jsem ho ve francouzštině. Žádná sláva.") (01.12.2007)

Predstavte si zaujímavú knihu, veľkú a plnú obrázkov, do ktorej si ktosi zapisoval marginálne poznámky, skôr subjektívne snové a asociačné než racionálne vecnej povahy. Tou knihou je Ermitáž, tými obrázkami sú miestnosti, kóje, sály, predsiene a schodiská a tým ktosi je bližšie neurčený cudzinec, Európan a katolík, ktorý - hnaný zvedavosťou či akousi vnútornou nevyhnutnosťou, ktorej zmysel je nepostihnuteľný a enigmatický rovnako ako dejiny, umenie i život ako taký - tými komnatami prechádza očarene, zasnene, plný melanchólie i vnútorného smútku a živo či malátne reaguje na podnety videné i neviditeľné (tajomný hlas). A to je v podstate všetko, čo tento film bez príbehu nakrútený v jedinom zábere ponúka. Je tak náročný na percepciu a tak výberový vo svojej orientácii, že nie je určený ani tak pre kinofilov ako skôr pre istú skupinu kinofilov. Čo môže preboha znamenať, ak niekto päť minút čumí na sévreský porcelánový servis alebo stojí päť minút pred obrazom? Alebo desať minút schádza nekonečne pomaly v dave po schodisku? Pre mňa dosť veľa. Panestetická šou tu však nemá estrádny charakter, pretože smeruje k zvnútornenej výpovedi o charaktere ruskej kultúry, histórie, duše. V tomto kontexte sa banálna meditácia nad obrazom Pietra de Hooch ("Veční ľudia. Žite ďalej, všetkých prežijete.") môže javiť v celkom inom svetle, rovnako ako geniálne jednoduchý záber na cudzinca stojaceho pred Rembrandtovým "Návratom márnotratného syna". Dianie sa úplne zastavuje v prospech rozvinutia divákovej percepcie. Mám rád väčšmi kinematografické než literárne filmy. No a Ruskú archu o to viac, že rýdza kinematografickosť, totiž vnímanie priestoru a času je tu priamo tematizovaná. Divák doslova pláva priestorom, bytostne si uvedomujúc (a prežívajúc) každú sekundu. Stotožnenie filmového času s časom reálnym sa maximalizuje, rovnako ako satisfakcia diváka nezaťaženého ľahkosťou jacksonovských opusov. (31.12.2005)

Ta idea jednoho záběru je úžasná a tvoří vlastně 80 % mého hodnocení, ne li víc. Bylo dosti zábavné sledovat nervózní a nejisté komparzisty. Rovněž mě fascinovala odvaha tvůrců po hodině dřiny do záběrů dosadit partu dětí a ještě jim do úst vložit několik replik. Načančaný Francouz byl fajn. Ale jinak teda....uff....nabízí se mi taková otřepaná replika typu "film pro film" a podobně. Taky otázka, jestlipak je to pro takového "normálního", "intelektuálními" filmy nezasaženého, diváka úplně koukatelná záležitost ( moje maminka se na to přestala dívat po první minutě). Film de facto úplně o ničem (snažíc se být o všem), o funkčnosti na diváka bych snad mohl taky polemizovat. Sporadická návaznost a smysl velké části dialogů, místy velmi okatě slepá ( nebo ušně hluchá?) místa, to by se snad dalo vzhledem k sympatickému a zajímavému experimentu omluvit. Na to, abych si s úsměvem lebedil při nekolikakilometrové cestě kameramana jakýmsi ruským muzeem, ale asi nejsem tak filmově ( nebo i historicky) protřelý. A to, že byl poslední pohled ze dveří vskutku mňamózní, mě z křesla nevytrhne, to se spíš pak povedlo závěrečným titulkům. (02.11.2007)