Organ

Traumy minulosti, vojna, náboženstvo, alkohol. História a mentalita každého európskeho národa je proste všade rovnaká. Podľa toho, čo som o Organe počul, som sa obával symbolického minimalizmu so sotva hmatateľným dejom, lenže Uher je tu viac dejový, ako v prípade Slnka v sieti a teda ak nepochopíte všetky obrazové metafory a budete sa iba kochať ich prepracovanou kompozíciou, spomeniete si na divácky aj umelecky atraktívny dejovo podobný Obchod na korze. Asi sa budete ako náročnejší divák k tomuto filmu po rokoch vracať a nachádzať v ňom stále niečo nové, ja moje prvé stretnutie s ním považujem za aklimatizačné. Ako by sme sa chovali my v časoch nástupu nacizmu k moci? Alibisticky, alebo vzdorne? Pomáhali by sme židom a ukrývali ich v našich príbytkoch? To sú tie jednoduchšie otázky, ktoré Uher rieši. Do toho filozofovanie o svetskom a náboženskom videní sveta, náboženskom a politickom farizejstve, symbolike posledného súdu vo vojne atď.. No nie je to jednoduché, ale má to dej, uchopiteľné postavy a je to krátke, takže je to prístupnejšie určite širšiemu publiku, ako sa tvrdí. Ešte na margo predstavenstva kláštora. Čo si myslieť o zmysle inštitúcie, ktorá sa celá necháva strihať podľa jedného hrnca na zemiaky....je to síce úplne mimo, ale spomenul som si na film Blbý a blbší.... (11.06.2013)

Organ je především velmi pomalý a tíživý. Podobně jako Krejčíkova Polnočná omša zachycuje Slovenský štát a to dost syrově. Patří taky ke skupině filmů z šedesátých let jako byly Démanty noci anebo Kočár do Vídně a řada dalších shodných ve snaze o zachycení nestandardního osudu jedince v klamném prostředí mimo válečnou frontu, jeho morální poklesky a váhání. Co mi na Organu vadilo nejvíc byla snadnost kontrastu světské a posvátné, duchovní, katolické. Když je kamera jak od Saschy Vierniho a zní do toho the best of Bach, nespletete se. To mi vadí i ve spoustě jiných filmů: “bacha, teď jsme duchovní”. Pärt, Bach atp. Vadila mi taky ta část Bednárova scénaristického stylu, která vytvářela podobně jako v Slnku anebo později, úpadkově, třeba v Kamarátkách: uměle vpravené vedlejší teorematické postavy - neživotné, blbé. Zde pijan. Nejkrásnější na Organu byla kamera. (13.02.2016)

Stanislav Szomolányi byl za kamerou o5 suverénní a Štefan Uher sice taky dokázal, že byl mistrem ve svým oboru ale na rovinu musím říct, že už jsem od něho viděl lepší filmy. U mě je to ale zapříčiněno tím(chyba je ve mě), že kostely, kláštery, hudba s tím spojená to není nic pro mě. A tady toho prostě bylo(na mě) až příliš. Hlavně té hudby. Až mě z toho rozbolela hlava. I tak za tenhle tip určitě musím poděkovat filmovýmu kolegovi darkrobyk. Díky. Sám bych se k němu asi nedokopal. Což by byla škoda. Za mě to jsou tentokrát "jenom" lepší 3hvězdy. (06.10.2023)

Organ nezapadá do skupiny slavných titulů spojovaných s novou vlnou, ani se nikdy nedostal do širšího diváckého povědomí, s odstupem času ho ale vnímám jako jeden z umělecky nejpozoruhodnějších československých filmů 60. let. Nedá se doporučovat na potkání, má komorní, artový charakter. Jeho atmosféru výrazně ovlivňuje rozsáhlé propojení s barokní hudbou, která pomáhá zvýraznit prostředí kláštera a osudovost situace, ve které se jeho obyvatelé ocitli. Zajímavé je i zasazení příběhu do období slovenského klerofašistického státu, takových filmů opravdu nevzniklo mnoho. Snímek se vyhýbá do té doby obvyklým ideologickým šablonám, hluboce lidská je především postava opata, který se ocitl ve svízelné situaci - pomocí uprchlíkovi neriskuje jen své postavení, ale i osud celé komunity. Celkový dojem: 85 %. (17.10.2017)

Po znamenitém Slnku v sieti, přichází druhý snímek, který je společným dílem režiséra Štefana Uhera, scénáristy Alfonze Bednára a vynikajícího kameramana Stanistava Szomolányiho. Vznikl tak dramatický příběh z období 2. světové války o prchajícím polském vojenském zběhovi, který se ukryje v místním klášteře a vydává se mnicha Félixe, kterého zabila nášlapná mina...Postupně se otvírají různé charaktery lidí...Hudbu Johana Sebastiana Bacha vybral a nahrál klavírní a varhaní virtuoz Ján Zimmer, který skládal i filmovou hudbu. V roli mnicha Félixa hrál neherec, student konzervatoře Alexandr Březina, stejně tak i regenschori Bachňák byl neherec František Bubík, varhaník z Bardějova. To rozhodně snímku prospívá, kromě samých neherců jsem zaregistroval jen krásnou dvacetiletou Hanu Maciuchovou, která se nenechala dabovat a roli sama slovensky namluvila. Organ byl zrovna i její první filmová role. Film získal foku 1965 na Mezinárodním filmovém festivalu v Locorne cenu poroty, která v té době byla největší ocenění pro slovenský hraný film. Ovšem bolševikům se opět ve filmu "něco" nelíbilo a počátkem 70. let šupli Organ do trezoru, aby se do distribuce dostal až v trochu již odlehčeném roce 1987. Je to film vysílaný v širokoúhlým kinoformátu, kde nádherně vynikne kamera zachycující gotiku v kostele, podpořující geniální varhaní Bachovou hudbou. Ovšem není to film pro každého, je určený spíše náročnějším divákům. (27.02.2011)