Stíny zapomenutých předků

Tohle je úplně ideální film na jaro, na zapalování lejtek, bacha na Hanekeho. Láska podaná nepateticky, bez kanoucího cukrkandlu. Je vyjádřená jen pohledy, jedním či dvěma obětími. Přesto, že se odehrává vesměs v prostředí nespoutané zeleně, okolní vesničané vědí, drby jsou jedním z mála oživení koloběhu těžké práce a církevních svátků. Strašně pěkně se na to pobíhání po lese kouká, teda jen kdyby okolnosti neukončily ústřední vztah tak brzo. Pak už následuje jen agónie a trýzeň hlavního hrdiny, který se snaží zapomenout a žít obyčejný život. Ale když ona ta srnka se furt motá okolo a on další ženu nedokáže udělat šťastnou, čímž se skupina citově zraněných zbytečně zvyšuje. Na zlom v polovině snímku si spousta diváků stěžuje, ale osobně mi brzká tragika neva, Stíny totiž primárně nejsou o lásce, jsou o Huculech, jejich životním stylu a roztančenou kamerou zachyceným folklorem. (03.06.2013)

Zvláštní lyrikou prodchnutá novela největšího ukrajinského spisovatele Mychajla Kocjubynského a zřejmě nejlepší ukrajinský snímek všech dob. Expresivní uchopení snímku je dovedeno k dokonalosti, nezastavitelná ruční kamera snímající autentickou folklórní směs, experimenty s barevností, lidová i umělá hudba, společně s věrným zobrazením světa Podkarpatské Rusi na přelomu 19. a 20. století asociující magické huculské prostředí - jsou bezesporu tím hlavním v celém snímku. Příběh je podáván epizodicky, náznakově, ovšem ani zde se nezapře majestátní osudovost a nesmlouvavost baladického vyprávění východoslovanského světa. (15.11.2006)

Z Tieňov zabudnutých predkov sa ako hybne princípy sveta vynárajú premena a stálosť. Neustále pohyby a metamorfózy „uväznené“ v cykloch, v striedaní dňa i noci, v striedaní ročných období, vo vzniku a zániku života, lásky, vzťahov, v krúživých jazdách kamery, vo fyzickom i citovom pohybe postáv, v ozvene trembitov... Pohyb a premena v kruhu sa stávajú totalitou, ktorá v sebe zahŕňa celý film. Koncept prevzatý z pozorovania a interpretácie okolitej prírody, v ktorej v podstate nič nezaniká, ani nikam nesmeruje, iba večne pretrváva v zdanlivo iných a pritom rovnakých stavoch. A nejde tu nutne len o pohanské pohľady na život, ale aj o kresťanské obrazy, najmä obraz Ježišovho zmŕtvychvstania. Paradoxy dualizmu a logiky tu strácajú relevanciu. (...) Druhým kľúčom k filmu je smrť. Hneď v úvodnej scéne je hlavný hrdina poznačený kŕčovitým dotykom umierajúceho. Tento dotyk akoby predznamenal celý film. Tiene predkov – otca, brata, matky, súrodencov, rodu, zvykov, legiend, piesní - tu mocne (tragicky, ale občas i láskavo) dopadajú na ľudské osudy. Akoby tu skôr mŕtvi, než živí určovali chod a fungovanie spoločnosti a života. Veď aj baladická láska protagonistov je len ozvenou osudov Poloniny a Vysokého Beskyda. Punc fatálnej osudovosti, z ktorej sa nedá uniknúť. (...) A toto všetko, táto mohutná vlna ľudových zvykov, mýtických balád, neustálych prírodných premien, mŕtvych predkov a osudovosti prerastá cez štýl a vytvára obrazy takej intenzity, až sa zdá, že musia uniknúť z pásu a požrať tento svet svojou tryskavou, až eroticky fyzickou mocou, živšou než samotná realita. (napísané pre Hviezdne noci, 2019) (25.08.2021)

Východné Karpaty – kraj zabudnutý bohom aj ľuďmi. Jedným z množstva etník žijúcich na tomto území sú Huculi. Nimi obývaná dedinka uprostred lesov je dejiskom etno - balady o nenaplnenej láske s hororovým nádychom. Prostredie: strmé zrázy divokých hôr, temné lesy, vetrom a hmlou šľahané poloniny (horské lúky), na ktorých sa pasú stáda oviec. Dedinky s blatovými cestami, drevené pravoslávne kostolíky. Pohanské povery sa miesia s hlbokou zbožnosťou. Všetko v kolobehu ročných období. Dej je svojráznym obrazovým prepisom poviedky ukrajinského klasika:básnika Mychajla Kocjubynského. Obživnuté ľudové zvyklosti sú krásnou poctou miestnemu folklóru. Obrazovo nesmierne sýte a uhrančivé dielo, hudobne bohaté a zároveň prekvapujúce (balkánska divokosť sa v huculských ľudovkách snúbi s východnou zádumčivosťou). Častý kontakt so smrťou, preklínanie, ohováranie, bláznivosť, láska, podvod – to všetko nachádza odraz v „jednom z najbarokovejších filmov kinematografie“, ako ho označil ktorýsi francúzsky kritik. Skvost, ktorý treba vidieť !!! (18.05.2006)

Sovětský poetický folklórní zázrak, u kterého bych byl tím oháněním se s "příběhem huculského Romea a Julie" hodně opatrný, protože vytváří poměrně zásadně mylná očekávání. Příběh je ve Stínech zapomenutých předků hodně v pozadí úchvatných formálních hrátek, nádherně sytých barev a neustálého zdůrazňování přírody a lidových hodnot. Přesto se z Paradžanovova životního díla zcela nevytrácí silné poselství a důstojně vedená, byť upozaděná věčná legenda. 85 % (10.02.2018)