Muž na radnici

Nedávno jsem měla možnost se znovu podívat na tento starý seriál. Musím přiznat, že mne zaujal mnohem víc, než tehdy před lety při své televizní premiéře. Je odrazem doby, ve které vznikl. Všichni, kdo tyto filmy odsuzují, nemají v podstatě nic proti hereckým výkonům, ani proti příběhům, které do svého scénáře zahrnul pan Dietl, ale vyjadřují spíš svůj negativní postoj k době, kterou ztvárňují a upřímně řečeno i přikrašlují. Je to ale dneska už jenom kopání do mrtvoly. Stejný odpor ve mně třeba vzbuzuje středověké mučení a upalování žen, které se znelíbily církvi a vrchnosti, ale to neznamená, že Kladivo na čarodějnice není skvělý film. Ten seriál za tu dobu nemůže a není o nic horší než současné nejpopulárnější televizní seriály, které s odstupem doby budou stejně zapomenuty. Taky jsou už obojí dnes na ČSFD hodnoceny téměř stejně. A ten, komu se nelíbí, nemusí se na ně dívat. Jsem toho názoru, že by bylo fajn, kdyby dneska na každé radnici seděl alespoň jeden slušný, neúplatný Bavor, který by se více než o svou vlastní kapsu zajímal o záležitosti města a jeho občanů. A kdyby mu při tom sekundoval spontánní, zdravě nažhavený a vtipem sršící Josef Bláha, tak by bylo radost tam chodit se stížnostmi. (21.07.2011)

To, co bylo kdysi vysmívaným dílem, mohu dnes považovat celkem za standard a obstojný průměr všech těch seriálů, které se vždy drží nějakého tématu (stavba města, kravína, budování JZD, samoobsluhy) a zároveň nám připraví malou (ale nikterak otravnou) exkurzi do soukromí hlavních hrdinů. Diváka určitě zajímá, kam se stavba pohne, dialogy jsou, jak už je u Dietla zvykem, svěží, takže ve společnosti předsedy Bavora jde o celkem příjemně strávených 11 hodin. (01.06.2021)

Nejarogantnější komoušské svinstvo, co jsem od Dietla viděl (a viděl jsem i Okres na severu). Celou dobu se jedná o zbourání značné části starého města a její nahrazení panelákovým sídlištěm. Komoušským šmejdům vděčíme za devastaci historického centra nejdenoho města (nejen kvůli bytům: srov. jihlavský Prior), v případě Mostu za úplné vymazání města celého. Co na to Dietl? Jako obvykle. Domy k demolici určené zástavby jsou prezentovány jako zanedbané, zdraví škodlivé barabizny  a občané stavějící se proti celému projektu (jako by jim to mohlo být co platné) vykreslováni jako malí intrikáni a ještě menší ukřičení prospěcháři starající se jedině o to, aby na tom vydělali nebo aspoň neprodělali. Že by jim mohlo záležet na zachování jejich domovů i domovského prostoru společného, kusu srdce města, v němž vyrostli a s nímž jsou spjati stejně jako generace jejich předků? Ne, nic takového ani nezazní (leda snad ve vztahu k místní hospodě). Památkáři, kteří ke konci k předsedovi nakráčejí, ze sebe udělají úplné trotly. Kromě těchto invektiv propagandistických je zde též nehorázná invektiva jiného druhu, čistě poetická, vůči určité postavě, a po podobném zážitku z Ženy za pultem mohu už říci typicky dietlovská, tady ale ještě hnusnější a trapnější. Jde o to, že pan Dietl nedovolí svému dokonale kladnému hrdinovi, aby se evidentně nevhodného partnera prostě slušně zbavil (u Ženy je to bývalý manžel a otec jejích dětí, u Muže staronová láska, která se k němu přilepila poté, co ovdověl). Nová družka má své lepší i horší stránky, které se postupně projevují, a divák už dávno ví, že by se předseda měl od ní odstřihnout, protože tohle nemůže fungovat, a jít za lepším (jež se dávno rýsuje). Dokonce i k nějakému poněkud rozchodu skutečně dojde, ale hrdina je ochoten vše urovnat, takže antihrdinka se musí ve finále projevit jako odporná svině, z ničeho nic a neorganicky vzhledem k jejímu dosavadnímu charakteru, takže hrdina může odplout na mravním oblaku a konečně má právo na takový osobní život, jaký by chtěl, a na partnera (-ku), kterého (kterou) skutečně miluje. Venkoncem je seriál, o jehož úplné vylhanosti netřeba se šířit, schématický a spíš neživotný, ale pořád koukatelnější než nemožný kuchař Sváťa Kuřátko, kterého také spáchal pan Dietl. Body plus: Bláhovy záchvaty a hlášky ("Jenže ono to není totöööžž" je moment, který stál za sledování celého seriálu), osoba finální předsedovy lásky a oblíbená písnička jeho fotra Když jsem já ty koně pásal (v instrumentálním provedení znáte z Na samotě u lesa, za kterýžto postřeh děkuji PollyJean). Čtěte: Marthos, sportovec, sud, argenson, Ony. (28.11.2023)

Bolševická katastrofa. Drzost, s jakou se komáři odvážili podat svůj zrůdný plán likvidace historických částí měst je do nebe volající. Když vidím, jak v seriálu choděj lidi za starostou a prosej ho, jestli by mohl zbourat jejich rodinné domy a přestěhovat je do paneláků - no doprdele, to je na dělo! (12.08.2012)

Nejenže jde o dílo umělecky více než sporné, ale obsahem a zamýšleným vyzněním je to naprostá obludnost. Film o znásilnění městečka, kdy vidíme jak se pachatel na čin chystá, připravuje, morálně je dle autorů v právu a pak koná. Těžko hledat slušné slovo, které tomuto dílu věnovat. Také pro mě je to vzpomínka na dětství. Některé architektonické hrůzy jsou toho stálým dokladem a varovnou připomínkou. Naopak při výpočtu seznamu budov a míst, které podobní soudruzi zničili, zbourali nebo "vylepšili", se mi zatínají pěsti. Dnešní doba jistě také páchá kraviny (protože světe div se, lidé jsou stále blbí i chytří, žraloci i idealisti), ale každý může polemizovat, kritizovat a dokonce i adorovat obludnost doby, kdy se poroučelo větru, dešti, a nikdo mu nezakáže jít na školu, kterou chce, jet kam chce a nezavře ho za to. (20.10.2007)