Povolanci (E01)

Tady to soudruzi Štorkán s Bednářem (za socialismu specialisté na problematiku mládeže) rozjíždí ve velkém stylu. Vytipují si příklady typických postaviček a naznačí jejich charaktery a tím předznamenají problémy, kterým budou při nejčestnější službě vlasti čelit. A ukazují to tak, jak si to soudruzi (ti v uniformách i bez nich přáli, aby to tak bylo). Nacházejí se ve schizofrenní situaci, kdy se snaží být reální (ačkoliv je zřejmé, že jejich představy o realitě jsou mimo) a přitom nemohou ani v náznaku ukázat, jak to bylo doopravdy. Protože kdyby přinesli scénář, ze kterého by vyplynulo, že víc jak dvacet procent furťáků jsou notoričtí alkoholici, polovina techniky je věčně nefunkční a opravy se řaší kanibalizací, že třetina vojáků díky dvěma termínům nástupů je vlastně nevycvičená, armáda má přes všechny proklamace nedostatek nejen náhradních dílů, ale také benzínu a nafty (kterou si ale soudruzi důstojníci a praporčíci znárodňují, jak to jde), kasárna i ostatní objekty v příšerném stavu a přes masovost armády založené na povinné branné povinnosti (tedy pro většinu obyčejných lidí) byla ta armáda strašlivě nevýkonná, skončili by úplně. O všudypřítomné šikaně ani nemluvě. Všechno se dělalo jenom jako. O poplachu se vědělo týdny předem (velitelé měli své kamarády na místech, kde se o tom rozhodovalo) a příslušných pár dní, kdy se vědělo, že to "písknou" spali vojáci oblečení a obutí, aby skutečně do deseti minut  vyrazili. V seriálu není uvedena jedna dost zásadní věc a totiž, že takhle by oni vojáci u jednoho útvaru v jihočeském kraji být ani nemohli. Platila totiž zásada, že musí narukovat do kraje, mezi kterým a jejich bydlištěm je jeden další kraj. Takže třeba Středočeši a Ostraváci sloužili v Bratislavě a doplňovali je východniari. Pražáci Voříšek, Hlaváček a Prima Vařečka z Příbrami by zcela jistě skončili na severní Moravě, na Hradecku nebo na západním Slovensku. Komická je schematičnost hlavní dvojice, ona studentka gymnázia, on dělník, její matka vztahu nepřeje, laskaví a chápaví jsou pouze jeho rodiče (dělnická rodina par excellence), i když jeho sestra prudí. Vejmělka byla nádherná (dobře vypadá i dneska po padesátce), ale hereckého talentu moc nepobrala a lze se jenom dohadovat, jak se ke svým rolím dostávala. Tady se armáda ve své legrační snaze po propagandě a pravdivosti snažila získat do hlavní role Pavla Kříže (na základě popularity třetích Básníků), ten ale radši riskoval emigraci. A tak se objevil Zounar mladší, střídající výrazy hysterika se zachmuřilostí psychopata. Stejný jako v Ordinaci v růžové zahradě později, ale našel se v kuchařském cyklu Prima vařečka. Zato Kamil Halbich a především budoucí Jasánek z Černých baronů Vladimír Javorský jsou herci skvělí a později to mnohokrát dokážou. Kubec měl tenhle seriál taky jako životní roli. Kateřina Lojdová byla další typická neherečka, na rozdíl od Vejmělky ale ne příliš pohledná a to jak tváří, tak postavou, což zdokumentoval dokonale v Troškově trilogii Slunce, seno a ..., zato to dotáhla až do poslanecké sněmovny. Ze slovenské strany mě zaujal Peter Marcin, který patří k předním slovenským komikům. Představitel Rutkaye utekl snad ještě dříc, než se seriál objevil v premiéře na obrazovce a pracoval v USA v realitách. Dnes je už po smrti, stejně jako tloutík přezdívaný Guláš. Odjezd Rutkaye je tady již bohatě okomentován, ale ty vesnice na Slovensku vypadají i dneska podobně jako v seriálu ona imaginární "typová". Co se v seriálu absolutně ignoruje (u pochopitelných důvodů) jsou vztahy mezi Čechy a Slováky a samozřejmě přítomnost cikánů (tehdy se jim ještě tak běžně říkalo) v množství, které přesahovalo jejich poměr v populaci. Důvodem byl fakt, že vojenská správa měla předepsaný počet branců a nějak ty modroknížkaře musel nahradit. Taxa za modrou se pohybovala mezi dvaceti až čtyřiceti tisíci, což byly tehdy obrovské prachy, škodovka stála kolem padesáti. A na to Romové z osad na jihu Slovenska neměli a tak muslei jít. Na vojně jsem zažil mentálně retardovaného vojáka z východního Slovenska (IQ kolem 70), který se na vojně neměl nikdy objevit. Neuměl se umýt, půl roku chodil ve stejném prádle a pracoval jako topič na stavbě. Když jsme mu jednou prohlédli skříňku, měl ji plnou konzerv, které fasoval, protože do kasáren se nevracel. No a on konzervu neuměl otevřít...a vztahy se Slováky? Byly všelijaké, pár Slováků bylo fajn (i v krizových situacích), ale v principu se Češi a Slováci v lásce moc neměli. Paradoxně, nejhorší to bylo mezi důstojníky. Ja nikdy nezapomenu na jistého absolventa katedry podporučíka stavebního inženýra Baláka, který byl velmi přátelský do chvíle, než se ožral jako prase. Pak na nás vyřvával, že keby nás zasratých Čehúnou nebolo, Slovensko by bolo do piatich rokov druhé Švajčiarsko.  Docela rád bych se ho zeptal, kde se to zadrhnulo, protože už těch potřebných pět let otočili šestkrát a k tomu Švýcarsku (ale i třeba Slovinsku) mají stejně daleko, jako tehdy za federálu. A zapomněl jsem vlastně i na Maďary, kteří Slováky vytáčeli tím, že se snažili kamarádit s Čechy a dost rychle i česky začali mluvit, což někteří Slováci pokládali za provokaci. Takže tolik ke střípkům z té vojny, hlavně se nenechte (kdo jste to nezažili) krmit historkami od těch, co na druhou stranu hrdě hlásí, že tam nebyli. A těch Voříšků bylo percentulně nejvíc mezi absolventy vojenských kateder, vysokoškoláků, kteří svoji nepoužitelnost dokazovali až neuvěřitelnými kousky a hlavně bláboly. A jsou nezničitelní, nakonec i tady na ČSFD to ve svých komentech dokazují víc než jasně. (31.07.2024) (méně) (více)