Piry Valtasara, ili Noč so Stalinym
The Feasts of Valtasar, or The Night with Stalin
Obsahy(1)
Do rodné země přijíždí na návštěvu generalissimus Stalin. Na počest největšího z rodáků přichystají místní kulturní činitelé velkolepou oslavu, na níž má předvést svůj program elitní soubor lidových písní a tanců. Stalin přijíždí i se svou ekipou věrných soudruhů, kteří se na oslavě veselí - či spíše jsou přinuceni se veselit - spolu s ním. Mezi špičkovými výkony tanečníků se na pozadí zdánlivě uvolněné zábavy odehrává drama ponižování, udělování a odnímání přízně, drama skrytého teroru a skrývaného strachu, v němž společnost u stolu, sdíleného s tyranem, je jen symbolickým vzorkem celé tehdejší sovětské společnosti. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (36)
U nás se o životě v době totality točí komedie plné tzv. laskavého humoru o tom jak to češi všechno pěkně švejkovali a nakonec to všechno dobře dopadlo. V Rusku, kde je historická zkušenost o poznání horší by takovýto humor asi nebyl na místě. Tahle dobová komedie je nasáklá humorem, který bych nazval děsivý. Z filmového setkání s generalissimem, i přes všechny ty směšné nesmysly které kydá, opravdu chvílemi mrazí. Alexej Petrenko ztvárnil Stalina naprosto skvěle a i přes komické prvky věřím, že reálně. I jeho výraz tváře značí cosi neurčitého mezi nevědomím a zákeřností, takže ani filmový divák (naštěstí jen to), nikdy neví na čem je. Podobný je i celý film - neustále mistrně balancující mezi komedií a politickým hororem. I pro něj je příznačná nevyzpytatelnost a neočekávatelnost toho co přijde v příšítím okamžiku. I přes uvěřitelné vtipy, jejichž humor vychází z neustálého soupeření v podlézání nejvyššímu, na vás padne tísnivá atmosféra zlé doby, kterou korunuje závěr. ()
Úvod a záver sú obohacujúce, lebo toto sa v sovietskom filme nesmelo... Samotný príbeh rozpráva o jednej bezvýznamnej návšteve Stalina v Abcházsku. Vystrojená hostina je len priestorom na všemocný strach, ktorý sa vinie ako červená niť celým filmom. Kto pozná dejiny a postavy, ktoré sú zobrazené, ten si film užije priehrštím. ()
Princip kolosea je funkční jak v realitě, tak ve filmu. Nacpat několik lidí do jedné místnosti s tichou bombou, jakou byl Stalin, je děsivé a lze z toho snadno vytřískat hodně dusné atmosféry. A to, i když dějově k ničemu vážnému nedojde. Jen se jí, tančí a povídá. Z toho hlediska je ve své jednoduchosti Baltazarova hostina zdařilá a funkční. Zvlášť, když přičteme fakt, že tvůrci vykopali z hrobu samotného Stalina, aby zahrál sám sebe (ano, až tak je Petrenko v této roli uvěřitelný – samozřejmě s pomocí kostymérů a maskérů). Nicméně nemohu se zbavit dojmu, že přílišná doslovnost a přehnaná dramatičnost tohle všechno zbytečně shazuje. ()
Ze všech perestrojkových snímků, které jsem měl možnost vidět, na mě Baltazarova hostina, snad s výjimkou satiricky laděného Města Zera, zapůsobila nejvíc. Je daleko mrazivější a syrovější než mnohem známější Abuladzeho Pokání. Přece jen těch pět let, co oba filmy dělí, prolomilo ledy a umožnilo nazývat věci pravými jmény. Ke skutečnému filmovému zážitku je lepší znát historické reálie Sovětského svazu a Gruzie jako rodiště Stalina a jeho nejbližšího spolupracovníka Beriji, protože film respektive literární předloha pracuje se skutečnými jmény a historickými událostmi. Film je dokonalou ukázkou politické zvůle a analýzou, jak se rodí a fungují diktatury. Pečlivá režie, silné herecké výkony a kvalitní scénář - co chtít víc? Celkový dojem: 95 %. ()
D9ky skvělé práci autorů s jednou hostinou a několika málo flashbacky by se dalo psát mnohé: o paradoxu, díky němuž první země socialismu (nejpokrokovější to epochy) dokázala za 20 let existence jen oživit dávné byzantinské patrimoniální praktiky, v nichž je panovník sluncem - všechny svou velikostí ozařující a k němuž se všechny pohledy a naděje národa zase vracejí. Nebo o tom, jak se gruzínský terorista stal ruským vládcem atd... Jako filmařský a umělecký paradox (ale díky za něj) mi však osobně připadá, že kvůli mistrovství autorů filmu i knižní předlohy se postava Stalina vymaňuje z jednoduchého manichejského dělení na absolutní dobro a zlo, den a noc. Krutost zůstává, ale nejednoznačnost jeho gest, stejně jako téměř dojemná (samozřejmě vyfabulovaná) Stalinova zpověď a výpověď o moci, dělají tuto krutost uvěřitelnou, protože lidskou. Protože člověk je vždy spíše hádanka, než ztělesnění principu (ať zla nebo něčeho jiného). Autorům se podařil divácky velmi vděčný paradox - věrně ukázali Stalinovy nejhorší stránky, ale udělali z něj člověka. Pravý opak se dařil filmům typu "Pád Berlína" atp. ()
Zajímavosti (2)
- Alexej Petrenko se ujal úlohy Stalina tak přesvědčivě, že si později roli zopakoval i ve filmu V srdci bouře: Churchill ve válce (2009) a šestidílném dokumentárním cyklu II. světová válka: Za zavřenými dveřmi (od r. 2008). (Nach)
Reklama