Piano

Otevřená sexualita, voyerismus, fetišismus. Emancipace. Nespoutaná, krutá, krásná příroda. Naturalismus. Odpoutaní, živelní Maorové konzumovaní kolonizátory. Asimilace. Nudní, bigotní, fádní přistěhovalci. Konzervatismus. Vášnivá, bouřlivá, maximálně emoční, komunikativní hudba. Komplikovaně malé, větší i velké vzdory hrdninky, hrdinů. Všespojující objekt, stojící ve středu dění, skrz nějž jsou prosévány emoce, reakce i akce. Kdykoliv Piano vidím, přemýšlím jak správně definovat, v čem je tak vynikající, tak jedinečné, pominu-li spojení obrazu, hudby a přesného herectví. Je to však nelehký úkol, protože Piano je komplikovaně zašifrované, v tolika rovinách a vrstvách, že to vydá na mnoha-stránkové studie odborníků. P.S. Mám velmi živé vzpomínky na moje první setkání s Jane Campion, někdy koncem devadesátých let proprala tento skvost do sobotního prime-timu ČT1, což byl pro mne vskutku dlouhotrvající zážitek. (11.01.2003)

Soundtrack je bez jakýchkoliv pochyb za plný počet. Herecké výkony Anny Paquin a Holly Hunter taky. Bohužel mi přišlo, že příběh je… jednoduchý a prostě nestačí na vyplnění téměř dvou hodin. Protože už po hodině je vám jasné, co bude dál, kdo co udělá a vy jen na to čekáte. A to je důvod, proč prostě tomuto (jinak krásnému) filmu nemůžu dát plný počet - to bych totiž šel proti většině plných počtů, které jsem zde udělil a proti filmům, u kterých jsem se nenudil. 80 %. (30.04.2011)

Výjimečný milostný příběh. Propracovaný psychologický film a silné erotické drama. Zvláštní snímek o moci hudby a vášně. Natočeno neuvěřitelně vytříbeně, s překrásnou hudbou Michaela Nymana a umělecky výborně stylizovanou kamerou Stuarta Dryburgha, dokonalou jak v detailech, tak ve velkoryse pojatých celcích. Asi nejlepší snímek natočený v devadesátých letech, který jsem viděl. (27.08.2006)

Prvotřídně zahrané a zrežírované. Hrdiny Piana nemusíte mít rádi (oni jsou každý něčím zvláštní), což je možná lepší, protože charaktery mohou jednat překvapivě nebo i nesympaticky (ale vždy se dají pochopit). Jako sonda do života společnosti na upršeném Novém Zélandu a na konci 19. století je to však perfektní. Plus samozřejmě hraje OHROMNOU roli, že režírovala žena a vtiskla vyprávění ženskou optiku. ■ P.S. Přežil jsem pohled na nahého Harvey Keitela :). (28.07.2022)

Ach, ta láska. A vášeň. K hudbě, k člověku, kdekoliv, kdykoliv, v nepříznivém prostředí, kde je těžké ji projevit. Ale jde to. Někdy krutě, ale proč ne za skvostného doprovodu piana. V době a prostředí, kdy jsi bohužel jen něčí žena, jsi bohužel němá a miluješ celým srdcem hudbu, když nic jiného, po čem by Tvoje srdce jinde mohlo toužit, mít nemůžeš. Jsi provdána někomu někam, kde jediný útěk je opravdu jen k hudbě. Ani ta roztomilá nezbedná dceruška nemusí být vždy ku prospěchu věci, i když, samozřejmě, zabírá velkou část Tvého srdce. Co když se však do Tebe zamiluje divoch (i když v podání výborného Harveyho Keitela) a konečně Ti i jemně vnutí uprostřed buše lásku k pořádnému chlapovi, který kromě sebe sama může nabídnout snad jen obdivnou lásku k Tobě. Jde to vůbec? Jde. A krásně a smutně se na to dívá. Navíc když se Ti u toho do srdce zarývá hudba až moc plná vášně od Michaela Nymana. (01.10.2005)