Pandemonium

Zmatenost snímku má zřejmě reflektovat zmatek, který po smrti těla zakouší odtělená duše. Pěkná byla debata dvou ateistických duchů hned na začátku filmu. Ke špičkovým a krásně propracovaným scénám patří ta, jež ukazuje, za co se i malá holčička může dostat do pekla. S povděkem kvituji, že filmoví tvůrci nemystifikují diváky esoterickými tlachy o bezpodmínečné lásce a všeobecném odpuštění. Závěr filmu se bohužel nepovedl. Tohle nemělo mít žádný konec! Maximálně bych tam dal vtípek před závěrečnými titulky: KONEC PRVNÍ EPIZODY. POKRAČOVÁNÍ ZA 40 TISÍC LET. Připojuji záznam tematicky korespondujícího snu, rovněž chaotického, který měl podobu divadelního muzikálu, občas proloženého filmovými záběry. Pamatuji si z něj pouze zlomky. - - -     Sen o pekle (v noci z 21. na 22. února 2000) - - -     Ďábel (zahalen v dlouhém plášti, krásný, vznešený a smutný) vede monolog. Mrazivá hrůza se mísí s komičnem: „Ach ne, ach ne, ach ne... Lidé dnes neznají ďábla. Znají snad špičku jeho rohu (kratičký záběr na útok při válečném konfliktu), znají možná růžek jeho ucha (záběr na zmasakrované mrtvoly), znají třeba koneček jeho ocasu (záběr na bombardování) a Věra Mlynářová, narozená ve znamení Vodnáře z Prahy... (Ve snu byla uvedena přesná adresa, kterou jsem zapomněl, ale bylo to někde v centru. Žádnou ženu toho jména neznám.) zahlédla na okamžik i ďáblovu tvář, ale lidé, lidé dnes neznají ďábla. U gnostiků, tam by se měli učit...“ - - - Diskotéka. Půvabná blondýnka převlečená za čerta. Hodně erotická atmosféra. Blondýnka (má stejně andělsky krásný obličej jako herečka, která představovala ďábla ve Felliniho filmové adaptaci Poeovy povídky „Nikdy se s ďáblem nesázej o hlavu“) jde už odmaskovaná za bílého dne po ulici a zpívá na melodii jakési francouzské lidové písně o tom, že dokáže svádět lidi pouze k tomu, aby hřešili proti šestému přikázání. Pokud jí to budou šéfové v pekle vytýkat, tak „zasype celé peklo náručí rudých růží“. Překrásně kýčovitá scéna. - - - Les. Vichřice a biblický liják. Uprostřed lesa stojí past na lidi v podobě bytelného dřevěného srubu. Turista vběhne do srubu, aby se ukryl před nepohodou a zabouchne za sebou dveře. Srub není nijak zařízen a vypadá uvnitř mnohem prostornější než zvenčí. Na návštěvníka najednou padne tíseň a on zkusí otevřít dveře. Nejde to, přestože nejsou zamčené a on s nimi lomcuje vší silou. Nechá toho a prohlíží si srub, kde toho ale není moc k vidění. Tu vběhne druhý turista. První vykřikne „Nezavírej!“ a vrhne se ke dveřím, ale druhý je už stačil zabouchnout. Oba marně lomcují dveřmi. Když zjistí, že to nemá smysl, přestanou. Vběhne třetí turista. Oba jednohlasně vykřiknou „Nezavírej!“ a vrhnou se ke dveřím (scéna má silně cimrmanovský nádech), ale i třetí muž již dveře zabouchnul. Lomcují dveřmi ve třech, opět bezvýsledně. Stěnou srubu prolne ďábel ve společenském obleku a oznámí přítomným, že jsou v pekle. Na jejich údiv nijak nereaguje. Jeden z turistů (kněz, který pomýšlel na sebevraždu), se ptá, jestli sebevrahové přijdou po smrti do pekla. Ďábel odpovídá, že nikdy. Kam přicházejí? Ďábel: „To je různé, nedávno jsem jich pár viděl diskutovat v televizi.“ Děj dále pokračuje jako parafráze Sartrovy hry „S vyloučením veřejnosti“. Jeden z turistů je učitel, jeden podnikatel, jeden protestantský kněz. - - - Hudební mezihra. Skinové v černých oděvech s nunčaky. Směs tance a prvků bojových umění. Velmi dynamická hudba. Refrén: Heil Satan! - - - Scéna z pohřbu. Honosná rakev, tlusté svíce, spousta květin. Pohřební hudba ne z pásku, ale skutečná. Zpěvačka pěje jakousi velmi smutnou píseň, při níž srdce usedá žalem. Pak ale, jak to dělají zpěvačky šansonů, přejde od zpěvu k recitaci a začne vyprávět klepy ze života nebožky: „Víte, to byla ta, jak měla jedno oko menší a...“ Končí úvahou o politickém zřízení v pekle (kam se zesnulá, jak z líčení vyplynulo, právě odebrala), které označuje jako „žalokracii“. (Vláda žalu? Vláda Satana, který je žalobcem?) (12.06.2024) (méně) (více)