Stalingrad

Nejdřív zaútočíme na střed, potom nepřítele obklíčíme a pak obětujeme obě křídla. Přístup obou "hlav pomazaných" mi připomínal strategii generála v Šíleně smutné princezně. Záběr na mapu, záběr na pole, vojáci jedné a druhé strany někam jdou (jedou) a člověk zjišťuje, že se opět v bitvě ztratil. Krátké průstřihy do osobních životů postav nedokázaly předstírat, že film má kromě bojů nějaký děj. K přemýšlení mě přiměla jediná postava, Ivan, vlastně spíš představitel Ivana. Uvažovala jsem o tom, jestli umí doopravdy střílet. (18.01.2011)

Oproti pozdějšímu německému Stalingradu z roku 1993 je tohle takové míň životné, zejména bojové scény nebo obrazy zkázy města a utrpení jeho civilních obyvatel. Totéž se vlastně dá i říct o jednotlivých hlavních postavách, kterým je obtížné jejich chování a určité naivní nadšení věřit. Na druhé straně co se týče chronologie bitvy a třeba Stalinových chyb, vcelku mi to přišlo jako odpovídající. (20.12.2023)

Ozerov měl v sovětském filmovém průmyslu zvláštní privilegované místo, které by se možná mohlo přirovnat k postavení Otakara Vávry u nás. Natáčel válečné filmy s velkorysým rozpočtem, který dusil sovětský film, protože za každý z těchto grandiózních filmů plných vojenské techniky by se natočilo deset menších a dost možná lepších filmových projektů. Měl logicky podporu oficiálních kruhů, takže v jednotlivých scénách vidíme desítky a stovky pohybujících se tanků, obrovský kompars a nebe zaplněné letadly. Tyhle kousky ocení především fanoušci vojenské techniky a vojenské historie a Ozerov mohl být angažovaný kterýmkoliv ze spolků, které dnes pořádají historické šou napodobující slavné bitvy minulosti. Na druhé straně pracovat s herci, mít smysl pro detail a skutečné herectví, to se Ozerovovi nikdy moc nevedlo a náš Vávra v tom byl mnohem lepší. Zatímco v epopeji Osvobození nad tím člověk ještě zamhouří oči, na přelomu 80. a 90. let už byla světová filmařina někde úplně jinde a když tenhle kousek srovnám s tehdejšími americkými filmy o Vietnamu natáčených v 80. letech, tak je to srovnání tristní. Jednotliví vojáci pro Ozerova moc neznamenají, pozornost věnuje rozhodování generálů a politických veličin. V řadě scén se objevuje patos typický pro sovětskou válečnou tvorbu a dialogy se omezují na proklamace a hesla. Ozerovův pohled na válku odpovídá oficiálnímu sovětskému výkladu, takže Stalin je v duchu perestrojky už vylíčen lehce negativně, ale sovětské vedení války, které bylo nesmírně neefektivní a způsobovalo obrovské strádání vojáků i obyvatelstva, tam zásadní kritice podrobeno není. Paulusovi jako vrchnímu veliteli německé obklíčené armády je věnován malý prostor a je vylíčen v poměrně příznivém světle kvůli své roli, kterou sehrál v sovětském zajetí a později v NDR, kde pro Sověty odvedl velký kus práce na poli propagandy. Celkový dojem: 25 %. (13.07.2008)

Staré sovietske vojnové filmy boli excelentné po vojenskej stránke. Tento dokonca je odľahčení a ukazuje aj ľudí z NKVD, predsa Gorbačovova éra už nebola až tak silne propagandistická. Dlhé, ale zaujímavé a informatívne, žiadna katastrofa. Možno chyba bola v tom, že to vyzeralo ako omnoho starší film, ale v tom prípade to bolo dosť autentické. Veľmi kreatívny film s ktorým sa režisér vyhral. (03.09.2012)

Ozerovův Stalingrad se do velké míry podobá poválečnému filmovému zpracování bitvy o Stalingrad, podobně dokumentární vzezření zobrazující posloupnost událostí prostřednictvím plánů vojenských akcí zkombinovaných s bojovými záběry a scénami politických jednání. Liší se ale díky už částečně díky uvolněnějším politickým poměrům v Sovětském svazu. události, jako zabití mladíka Chruščovovým synem nebo zabíjení vojáků a důstojníků z vlastních řad za útěk z bitvy. Na druhou stranu se nevyhýbá kritice spojeneckých vojsk a karikování Winstona Churchilla, jako tomu bylo např. u Pádu Berlína. Komické je i symbloické znázornění slabosti Angličanů oproti Rusům ve scéně popíjení osobních strážců Stalina a Churchilla. Ani sám Stalin se neprojevuje jako neomylný vojevůdce, když se se svými poradci zmýlil ve vyhodnocování německých úmyslů ohledně směru útoku. O dva roky novější německý film o bitvě o Stalingrad má hlavní devízu v tom, že má divák možnost se ztotožnit s obyčejným vojákem, což mě osobně u Ozerovova eposu se nepodařilo. (31.03.2008)