Kaidan
Kwaidan
Kwaidan
Obsahy(1)
Dvoudílný japonský barevný širokoúhlý film Kwaidan režiséra M. Kobajašiho obsahuje čtyři strašidelné povídky. První dvě povídky Černé vlasy a Sněhový královna jsou uváděny pod názvem "Kwaidan Černé vlasy", druhá dvojice Muž bez uší a Šálek pod názvem "Kwaidan Muž bez uší".
Kwaidan patří - podobně jako Rašomon - k těm nemnoha filmům japonské produkce, které přibližují západní mentalitě vzdálený duševní svět, aniž ho zkreslují a přílišně zjednodušují. U Rašomonu je to dáno evropskou orientací autora literární předlohy Akuragawwy a samozřejmě i Kurosawovým tlumočením. V případě Kwaidanu postavil podobný most mezi námi a starobylým světem japonských bájí anglický spisovatel Lafcadio Hearn (1850-1904). Byl řeckého původu a po rušném životě zakotvil v Japonsku, přišel tam v roce 1891 jako dopisovatel amerického časopisu Harper´s Magazine. Sžil se s novým prostředím, stal se profesorem anglické literatury na tokijské universitě a přijal japonské jméno Jakumo Koizumi. Z hlubokého proniknutí do japonské civilizace vznikl velký počet povídek, románů i esejí, jejichž seroózností vzdálenou jakékoliv laciné exotičnosti se Lafcadio Hearn brzo proslevil v Evropě i Americe (již v roce 1911 vydalo Ottovo nakladatelství český výbor z jeho díla pod názvem Průhledy v neznámý Japan).
Masaki Kobajaši dotváří literární předlohu s citem a kázní, doplňuje ji o velmi zajímavou kompozici barev, jeho filmová řeč se vyznačuje zdrženlivostí. Režisér pracuje s nenápadnými efekty a jejich pomocí dává v souladu s Hearnovu spisovatelskou metodou tím působivěji vyniknout fantasknosti, v každé epizodě jinak laděné hrůzostrašnosti a prolínání reality se světem nadskutečna. Kwaidan je příkladem vynikající stylové jednoty jak v barevné kompozici, tak i ve střihové skladbě a v hereckých projevech.S nenásilnou jednotící myšlenkou obdobou orfeovského motivu a zlými následky násilného narušování světa zemřelých se dobře slučuje to hlavní, co pro západního diváka Kwaidan přináší, totiž zasvěcené, kultivované uvedení do staré a vzdálené kultury, jako se dochovala v lidových bájích.
(Filmový přehled)
Videa (2)
Recenze (53)
Černé vlasy a Sněhová královna jako by z asijské verze původních Andersenových pohádek vypadly. Škoda, že obě působí pouze jako podařené prology k mnohem rozsáhlejším (a zajímavějším) látkám, protože když už se to dostane do té nejzajímavější fáze, tak to končí. To třetí kaidan Muž bez uší má přesně opačný problém, i přes ne až takovou zajímavost je roztažen na nejdelší stopáž. Slušelo by tomu spíše kratší a údernější podání. A tak vlastně pouze Šálek aka předchůdce všech těch japan shocků funguje jak má. Přesto žádný z kaidanů není špatný, ale žádný není ani vyloženě skvostný. Mnohé však zachraňuje "skřípavý" ruchový podkres a krásná interiérová "à la studio Hammer" výprava. PS: Já už si tu Hearnovu sbírku kaidanů budu muset pořídit, škoda že je v antikvariátech nesehnatelná. ()
Mazec.. Art-film level 6000.. Esteticky vytříbené, řemeslně vymazlené, příběhově poutavé.. Nejvíce mě chytly asi první dva příběhy, kdy první(“Černé vlasy“) je ke konci správně creepy horrorový a druhý (“Sněhová žena“) má krásně surrealistickou atmosféru.“Bezuchý Hoichi“ je sice nepopiratelně brillantní, ale v dané řadě příběhů přecejen kapku zdlouhavý. Finální“V šálku čaje“ je zase naopak příliš krátký a nebýt hezké koncovky, nezaujal by mě skoro vůbec. Každopádně- i když mi některé věci nesedly, nic míň než plnou palbu z toho nevytřískám. ()
Kwaidan je klasikou japonského hororu, ktorá dnešného, Ringom, Grudgeom a podobnými bubárňami vytrénovaného a presýteného diváka síce ťažko vystraší, no ponúka zmyselný filmový zážitok. Patrí medzi najpozoruhodnejšie žánrové záležitosti obdobia 60. rokov a významovo ho možno pokojne zaradiť vedľa diel dobových mágov, akými boli Roger Corman či Mario Bava. O jeho kvalitách svedčí aj nominácia na Oscara v kategórii najlepšia cudzojazyčná snímka (zvíťazil náš Obchod na korze) a zisk zvláštnej ceny poroty na medzinárodnom filmovom festivale v Cannes. ()
Více než dvouapůlhodinový (páč původně rozdělený ve dva filmy) ponor do vod klasického japonského duchařského hororu, jenž je – což je za mě jeho největší plus – udýchatelný i bez kyslíkové láhve. Subjektivně – a neptejte se mne proč – první dvě povídky výrazně lepší zbylých dvou. Být třetí, nejdelší, ta o slepém pěvci na slezině roky mrtvé honorace, či čtvrtá, nejkratší, ta o vypité duši, či v nejlepším možném případě obé na téže úrovni, jako první, to jest ta o samurajovi, jenž se po letech strávených ve společnosti pyšné fifleny poníženě navrací k bývalé ženě, ke kteréž se kdysi tak krutě zachoval, či na téže úrovni jako druhá, totiž ta, v které se nám v hlavní roli objeví dálnovýchodní ekvivalent ledové královny (nebo byla sněhová?), popřemýšlel bych nad hodnocením absolutním, vážně bych zauvažoval o páté hvězdičce. 75% ()
Kobayashiho povídkový Kaidan je vizuální skvost, který bohužel občas zapomíná na důležitost příběhu. Prvním dvěma povídkám chybí k dokonalosti jen krůček. Obzvlášť u druhé se nelze zbavit pocitu, že sledujete sled dokonalých obrazů. Třetí by ovšem neuškodilo mírné zkrácení a čtvrté rovnou vynechání... ()
Galerie (35)
Photo © Continental Distributing
Reklama