Čas znovu nalezený

Natočit Prousta musí být ještě těžší, než ho přečíst. Takový je alespoň můj dojem. Tento film rozhodně není na jedno shlédnutí. Divák je dosti maten přeskakováním v obdobích, v nichž se odehrávají jednotlivé scény vzpomínek umírajícího Prousta. Je to velmi náročný film. Formálně však naprosto skvělý a zejména herecký výkon Marcella Mazzarelli v roli Prousta stojí opravdu za to. Nemohu se nezmínit o mé oblíbenkyni Catherine Deneuve. Měla sice jen malý prostor, ale pokaždé, když se objevila, tak jen svou přítomností všechny zastínila, s výjimkou již zmíněného Mazzarelli. V některých momentech tento film připomíná Viscontiho Smrt v Benátkách. Nevím, zda to byl režisérův záměr. (27.03.2005)

Time regained pôsobí v rámci strihu, kamery a stavby scenára ako veľmi originálne dielo v rámci hraného historického veľkofilmu a napriek tomu sa jedná o film značne akademický. Vyvolať takýto zdanlivo odporujúci si kontrast nie je nič jednoduché. Nie je však ani jednoduché pochopiť film bez znalosti predlohy, ale možno môže veľa vecí poodhaliť viacero pozretí. Time regained je plný nie príliš sympatických postáv, pripomínajúcich sochárove mŕtve, ale krásne diela. Bez váhania mozaiku snobov vedie Malkovichova postava slizkého homosexuálneho baróna, ktorý je už tak znudený sexom, že potrebuje mrzáka, ale s podmienkou, že k zraneniu nedošlo vo vojne. Ťažko nájsť nablýskanejší film, pri jeho pozeraní sa budete cítiť ako v opere, nie náhodou sa v jeho spojitosti vždy vyskytne meno Luchina Viscontiho. Ten by však Ruizovi výsledok možno aj závidel. Mimochodom aj záver filmu upomína na Smrť v Benátkach. Či schválne, alebo to tak bolo v knihe, neviem. (26.12.2015)

Nezapomenutelný zážitek, kterému jistě sluší mnohem lépe kino než malá obrazovka (podobně jako třeba Smrti v Benátkách). Kdo nečetl literární předlohu, mohl by být možná trochu ochuzen (především o dobrou orientaci v takovém množství postav) - ale opravdu jen trochu - toto dílo si totiž může téměř plně vychutnat každý, kdo dokáže ocenit vysoké filmové umění (překrásné obrazy, dokonalé kostýmy, atmosféra tak silná, až má člověk pocit, že se opravdu ocitl ve dvacátých letech,..), ještě okořeněné špetkou originality (mírně surreálné pasáže či velmi nevšední interiérové záběry kamery, při kterých se plynule hýbe nejen ona sama, nýbrž i okolní nábytek či osoby)... Film Čas znovu nalezený je z těch, jejichž sílu pozná většina diváků až při druhém zhlédnutí - i já se zdráhám dát plný počet, jelikož mě snímek nedokázal vtáhnout a omráčit natolik, abych neměla pochybnosti - a tudíž je to zatím "jen" za 4,5*... (16.10.2007)

Nikde jinde neviděné postupy a scény a vůbec přisvojení si toho, co je nebo čím také může být kinematografie. Smetanové jízdy kamery, dokonalé propojení obrazu, zvuku a hudby, s luxusní výpravou a scénářem odproštěným od zvyků a pravidel filmové řeči. Film překonávající myšlenku na čas - film popírající smrt. Zcela jedinečný a úchvatný filmový zážitek. (Vnímáním času a prostoru mi "Čas znovu nalezený" spíše než Fitzgeralda, zmiňovaného v některém ze zdejších komentářů, připomínal Borgese, vzdáleně snad i Marqueze. Tento "zapomenutý kontinent" nám má rozhodně o čem a jak vyprávět). (11.06.2014)

Pochopit tento film znamená dobře pročíst a promyslet, ale i hluboce procítit literární předlohu, která umožnila jeho vznik. Není-li tomu tak, náš úsudek i naše pocity nutně kloužou po povrchu. I v takovém případě se však pro dostatečně připraveného diváka stává film nevšedním zážitkem. Desítky stránek přenesené na stříbrné plátno připomínají při svém krajně úsporném filmovém využití kontinentální kry, sunoucí se rozvážně po rozžhaveném vnitřku Země, které se čas od času překrývají, a kde se ve zlomcích let, měsíců, týdnů i dnů dočasně hroutí obvyklé prožívání času. Civilizační zlom kolem konce "dlouhého" 19. století (1789-1914) a počátku následného "krátkého" 20. století (1917-1989) je nesporně takovým přelomovým okamžikem. A současně obsahem i námětem a zaměřením Proustova díla a Ruizova filmu. Zmíněné kry, poměrně často prokládané přímými citáty z literární předlohy, nabízejí ve většině případů jen omezené plochy pro hlubší, propracovanější studie jednotlivých postav (jako ostatně ve všech hraných filmech, které vědomě rezignují již při svém námětovém založení na hlavního hrdinu). Přesto dva herecké výkony zřetelně přečnívají: Mazarellův Proust a Deveneuvové Odette de Forcheville suverénně procházejí dějem filmu a bez ohledu na rozsah svěřené plochy vytvářejí celistvé osobnosti vymykající se svorníkově "krovovému" pojetí děje. Jakoby nezřetelné zaznamenávání stále se měnícího dění v prostředí zámků, salonů i líčení poměrně nepočetných scén soukromého života tehdejší pařížské high society, v němž se jen kulisovitě mihne krvavá první světová válka, pro Francii tragická velikostí utrpěných ztrát lidských i materielních, však vlastně současně odpovídá skutečnosti. Plytkost existencí těch uhlazených dám a neustále duchaplně konverzujících mužů není v žádném případě vysněná; je skutečnou skutečností prózy tohoto tak deformovaného všedního dne. Jak jsem již v úvodu tohoto komentáře naznačil, i bez znalosti literární předlohy, jež předjímá rozvoj a formování světového románu minulého století, je možné od ČASU očekávat nevšední zážitek a skutečně mistrovské dílo. (26.06.2011)