Sametová extáze

Jsem z toho filmu jednoduše unešená. Je to přesně můj šálek kávy: herci, hudba, scénář, kostýmy. Jasně: je to o období krátkém a v podstatě lokálním. Britský glam rock - komu to dneska co řekne, ale ono je to jedno, dosaďte si tam jakýkoli jiný styl, může být i míň třpytivý a ne tak namalovaný, pokud to bude něco, co vás jako dítě nadchlo a formovalo, modla, idol - a dnes to ve vás vyvolá nostalgii a pocit, že neprojít si tím, nejste stejní, tak TO JE O TOM. Navíc, i když se zdůrazňuje, že je to fikce, tak podobnost Ewana McGregora s Iggy Popem je až dojemná. McGregor a Rhys-Meyers jsou naprosto snoví, úžasní, své role odžili a já je mám teď ještě raději. (15.09.2004)

Sakra nádherná atmosféra britský scény a glamrockový hudební odnože. ____ Sametová extáze, ač se to nezdá, disponuje nesmírně rafinovanou strukturou: 1, Vypravěčský model pátrajícího reportéra vychází z Občana Kanea. 2, Film provází flashbacky, v nichž se objevují nové postavy, které nejenže posléze nasedají na hlavní linii příběhu, ale taktéž vzpomínají a pomáhají odhalovat zase další postavy. 3, Vypravěč neustále zostřuje vidění různých postav, poté je zas opouští a zanechává v optice jiných postav. Kupříkladu hodně věcí je braných z pohledu Balea a stejně tak i Bale je pro spoustu postav zkoumaným objektem. Což vychází z tematizace skutečnosti, že umělec sám o sobě, stejně jako jeho dílo, nic neznamená. Tvar mu dává až úsudek ostatních lidí. 4, Začátek se obejde bez dialogu a vypráví přes montáž nechronologických sekvencí a přes nespolehlivého vypravěče (podveden je divák, zatímco autor se směje – ohledně postav, některé „ví“ a některé „neví“). 5, Vypravěč někdy jen pozoruje, jindy je aktivní a hroutícím se postavám pomáhá. Ale katarze stále nepřichází. 6, Všechny songy jsou dokonale (ve smyslu neviditelně) všité do příběhu. 7, Plus celý příběh provázejí intertextové (odkazy samotné), hypetextové (proplétání odkazů) a metatextové (dávající odkazům nový smysl) narážky. Tyhle kulturní reference (najít si je můžete na wiki) jen podtrhují konceptuálnost filmu. 8, Taktéž herci vycítili příležitost a ještě předtím, než je pohltil Hollywood, odvedli nadstandardní kus práce. (10.09.2008)

Uměl bych si představit i prohození rolí McGregora a Rhys Meyerse (přeci jen Iggi byl v té dvojce s Davidem ten o něco drsnější),-no ale nebudu fušovat castingerům do rachoty.--- Scéna kdy McGregor blbne na jevišti ,zpívajíce t.v.eye (!!!!)(to fakt zpíval on??,-to asi kluci ze Stooges /tady Rats/ čuměli!) a špulíc někdy prdel,někdy ptáka,patří k nejoblíbenějším filmovým scénám mé polovičky vůbec(taky se zmínila,že je škoda že Iggiho nehrál Meyers,ale to asi jen kvůli téhle scéně). V době kdy chvíli byl glam králem ,já čuměl v TV na Jůheláky,abych deset let na to na tohle křepčil na rockotékách (a názvy jako Sweet,Slade,Bowie,ELO,YES,Pop,Reed, T.Rex ,Kiss,Thin Lizzy, apod. byly svatý) a za dalších pětadvacet už zas čumím na film vo nich. No není to radost? (23.09.2010)

veľmi zaujímavá atmosféra a podľa mňa sociologicky presný ponor do jedného z najpodivnejších žánrov a období v histórii hudby, veľmi trefné a pozoruhodné analógie (úvod s ufom a oscarom wildeom) a kvalitné herecké výkony mcgregora a meyersa - ale scenár akoby sa snažil mystifikovať a mysticizovať nejaké väčšie posolstvá s nie príliš jasným výsledkom a cast balea bol úplne mimo - nehovoriac, že aj tá postava samotná akoby nebola úplne správne pochopená/uchopená. (12.02.2011)

Ano, glam-rock. Ano, inspirace skutečnými postavami. Ale pozor! Ať zase nějaký pitomeček nepřehlédne varování na začátku filmu, že vše je jen fikce. To jen aby pak nemyslel, že "takhle to bylo". Brian Slade (J.R.Meyers) je inspirován Bowiem. Curt Wild (E.McGregor) je na motivy Iggy Popa. Ale všechno není glam, co se třpytí. Navíc tu ještě nikdo nejmenoval po Bowiem druhou největší postavu glam-rocku, Marca Bolana. Ve filmu jej a jeho kapelu T.Rex ztvárnil skvělý Brian Molko. Navíc, Bolanovi songy ve filmu zazní (narozdíl od Bowieho nebo Popových) - přece jenom, Bolan už je po smrti, práva na písně byla asi levnější. Tak v hlavních postavách je jasno. Zbývá ještě problematická postava Arthura Stuarta (Ch. Bale), o kterém jsem snad na chvíli i zauvažoval, že by mohl představovat Nicka Kenta (legendární hudební kritik). Ne, není to on. Bale má fungovat jako jakýsi katalyzátor příběhu, posouvat ho dál, ale zároveň představovat fanouška, člověka poznamenaného androgynní dobou a blištivým pozlátkem. Tenhle film, ve snaze zachytit ducha doby, trochu uvízl na mělčině. Ve srovnání s kultovní Quadrophenií (o subkultuře mods) nebo 24 Hour Party People o man(d)chesterské scéně, je Velvet Goldmine jen slabým odvarem. (22.09.2006)