Sametová extáze

Velvet Goldmine mohl byt vazne dobry film, s velmi vitanym konceptem mapujicim jednu zasadni hudebni eru, to by to ale musel natocit nekdo schopny a ne gaylord Todd Haynes, ktery z toho udelal maskarni ples pro buziky. Vubec se nedivim Davidu Bowie, ze produkcnimu stabu hrozil soudem, protoze je jasne, ze tahle filmova hruza je v podstate jen priteplene znesveceni dane ery a vsech predstavitelu. Jonathan Rhys Meyers je v Bowiem inspirovane inkarnaci naprosto tragicky a vylozene me prudi, protoze narozdil od Bowieho postrada jakykoliv sarm, charisma a pusobi jako strasne nesympaticka buznicka. Ewan McGregor si sice roli wannabe Iggy Popa dava k obedu, coz ale jeste neznamena, ze mam naladu se divat na jeho pero (a ze to neni prvni film, kde to vytahne). Jediny kdo z cele te parodie odesel s lehce stylovym stitem je Brian Eno, jehoz inkarnace zde vystupuje jako sice opet vic nez je zdravo priteplena, ale presto docela stylova androgyn inkarnace zvana Jack Fairy. Jinak me ten film ale neskutecne vytocil. 2/10 (19.07.2012)

Tady se pozná opravdu kvalitní film. Nejsem muž, nejsem homosexuál, glam rock mi nic nepovídá. Přesto mě tenhle film dostal do extáze, a to doslova. Jak je tohle možný? Ewana McGregora taky zrovna nijak nemiluju, a tady byl opravdu úžasný, nespoutaný, otevřený všemu. A Christian Bale je sladkej v tom svém tápání a objevování. Ačkoliv tu všichni kluci nevypadají zrovna nejmužněji, a mě občas u filmu právě dostává do extáze ta mužnost, nic to nemění na skutečnosti, že se už moc těším, až si tento zářivý film plný nádherné hudby opět brzy pustím. (30.11.2010)

"Občan Kane" glamrocku, ale právě tím také zásadně odlišný od kanonického veledíla. Orson Welles nás nutil dojímat se nad odhalením, že i zbohatlický magnát má také srdce a teskní po ztracené nevinnosti. Jeho film se celý točil kolem titulní postavy, přičemž všechny ostatní figury tu slouží jen coby vehikly k přidávání dalších vrstev jejího portrétu (do čehož také zapadá, že reportér tu zůstává zcela anonymní, protože nemá ke Kaneovi vůbec žádný vztah). Todd Haynes za užití podobné vyprávěcí struktury flashbacků motivovaných reportážním zadáním a rámované ozvěnami klíčového okamžiku (byť ne nutně totožného v čase a místě, ale rozhodně významem) vypráví mnohem opojnější, fantastičtější, rozmáchlejší a především osobnější a hlubší příběh. Příznačně svému vzoru v Davidovi Bowiem a jeho Ziggy Stardust personě vypráví "Sametová extáze" o všech ostatních a o vlivu hvězdy na svou dobu, své okolí a hlavně na konkrétní lidi, kteří ji milovali a jejím prostřednictvím objevili sami sebe. Nakonec se ukazuje, že tím nejlepším, co Haynese potkalo, bylo odmítnutí Bowieho licencovat produkci své písně a personu Ziggyho. Namísto životopisu svázaného schvalováním vnějších autorit mohl dát absolutní průchod tvůrčí licenci a otisknout na plátno nikoli konkrétní osobnost, ale dojem z ní.  Těžiště se tak z biografických údajů a pečlivě střežené image přenáší na významy, nálady, emoce a vjemy. Impresivní koláž pak vypráví nejen ústy postav ale především jejich těly, kostýmy i výpravou, z nichž se stávají vrcholně expresivní a ohromně uhrančivé nástroje diváckého okouzlení. A když se to ještě spojí s hudbou, ať už jako podkresem, koncertní performancí nebo videoklipem, přichází ona titulní extáze (obzvláště u Ballad of Maxwell Demon, ale zdaleka ne jen u ní). Haynes vytvořil dokonalou filmovou fantazii jedné hudební dekády (ale i s ozvěnami dvou dekád kolem ní) a její klíčové hvězdy, ale i hudebního průmyslu, společnosti a queernes, respektive jejího předvádění a performování. Ale při tom vypráví také velkolepý příběh hledání sebe sama, které je jako v každé jiné době nelehké, byť tehdy díky jednomu mimozemšťanovi bylo o něco zjevnější a snáze pomáhalo najít spřízněné duše. Vedle těchto velkých i malých příběhů "Sametová extáze" zůstává také velkolepou ódou na jednu jedinou noc, kdy prší třpytky a která je kulminací všeho kolem ní. Haynesovo rozkošně uhrančivé i krásně intimní veledílo se nakonec samo stává ekvivalentem staré brože Oscara Wilda - otiskem něčeho velkého i osobního, spřízněným dotykem, a darem, který spojuje všechny, kteří si jej předávají. (15.09.2023)

Perfektní hudba, herecké výkony jako vystřižené z glamrockové éry (McGregor), herecké výkony nudné (Bale), vizuálně zajímavá stránka, špatný scénář, který ve mně nevyvolal žádné emoce...jen nudu. jedna má kamarádka všal byla unešena (ahoj Pájo:) tak věřím, že to taak zlé zas nebude... Dávám tři glamrockově třpytivé hvězdičky! (15.09.2004)

Pro tenhle film těžko najít slova která by ho vystihovaly a nezněly jako klišé, ale já ho prostě miluju. Úžasná muzika, (dle mého Slade jasný David Bowie a Kurt Wild buď Lou Reed nebo Iggy Pop), soundtrack mě ještě dlouho neomrzí, výborné kostýmy a naprosto úžasné herecké obsazení, protože McGregor, Meyers a Bale jsou mý nejoblíbenější herci. Jonathan Rhys-Meyers tehdy teprve 19ti letý předvedl naprosto famózní výkon. Glam rock, bisexualita, androgynita nejsou nic co by mě pobuřovalo - přesně naopak, nemohla jsem se nabažit !!! 100% (09.02.2012)