Substance

Viděla jsem už v roce 2006, kdy to natočil Kim Ki-duk, s tím rozdílem, že Čas byl dobrej. Kdybych neznala žádnej body horor, nepředpověděla to od první minuty dál a měla klacek, kterej bych si při sledování mohla mastit, tak snad možná... no, asi ani pak ne. Šokující max, pokud člověk nikdy neviděl starej zadek. No nic, čas si podesátý pustit Excision, to aspoň nevykrádá Černou labuť i bez toho mála, kvůli čemu nebyla Černá labuť okamžitě zapomenutelná. (14.07.2024)

Vyinženýrovaný festivalový produkt čerpající z Jekylla a Hyda, Doriana Graye a mnoha jiných zdrojů, který ale těžko může znechutit, uchvátit nebo znepokojit, když ho divák ani na chvilku nebere vážně, přinejmenším divák, který už někdy v životě viděl nějaký body horor. A po většinu stopáže je žel bohu až příliš očividné, že ho vážně nebrala ani sama režisérka. Všeprostupující sterilita brání divákovi v jakékoli identifikaci s postavami, respektive děním na plátně, zrcadlové neurony tak zůstávají potichu a veškeré „nechutnosti“ vyšumí do ztracena, místo aby spoluutvářely prožitek, příběh, film (dobrým příkladem jsou nehty, srovnej s Mouchou). A více neznamená lépe. Je blbý to takhle napsat, ale chybí tomu „srdíčko“, láska k filmu. Obrovský kontrast oproti Ti Westovi a jeho Maxxxine viděné o pár dní dříve (i pár dní potom), která je sice scénáristicky vcelku jednoduchá, ale aspoň upřímná. A že to mělo myšlenku? To má i Bony a klid. (15.07.2024)

Film Coralie Fargeat není do puntíku dokonalý, je ovšem velmi snadné se do něj ponořit. Fargeat zvládá za pochodu šokovat, servírovat něco mezi brakem a uměleckým dílem. Výsledek je díky tomu takovou horskou dráhou emocí, že bude snadno patřit mezi nejzapamatovatelnější filmové zážitky roku 2024... Více zde (23.01.2025)

Ač je Demi už pěkně zteřelá a vyžilá Moora, pořád s tou reklamou na své plastické chirurgy a mejkapové přepatlávaly tak nějak děsivě zvráceně apeluje. Něco, jako kdyby jeden čtrnáct dnů nežral a pak mu jako jedinou možnost naservírovali plesnivou rybu. Ač je malá MekDaulová fuckt prudce jedlá a v pohodě dá i nohy do třičtvrtě na tři, neherečka je to naprosto příšerná. Něco, jako by jeden vlezl na katalogovou roštěnku, a ta pak ty orgasmy předstírala s vervou ochotníka amatérského divadla při Klinice pro léčbu obrny a logopedických vad v Dolních Neumětelích. Ač je Koralína velmi kulantní žabožroutská MILFka, s přihlédnutím k její dosavadní explicitně humusácké filmografii holka asi nebude tak úplně v cajku, mám z ní koule zalezlé v břiše, podezřívám ji, že nekouše jen ústy, a pohlavní interakce s ní by asi nebyly pro milovníky styků bez jizev, hematomů a nestandartních ruptur to pravé ořechové. Něco, jako by jeden dobrovolně nahý skočil do bazénku s barakundami s pytlíkem namalovaným na Nema. Každopádně je tento moderně přemalovaný Obraz Demijána Geje docela uhrančivou a v nechutných detailech hodně sugestivní popkulturní hnusárnou. Avšak zase tu máme ten současný nešvar v podobě zcela bezradného konečníku, milá paní Faržé! Zfinalizovat to satanolibé snažení nějak rozumně, a nikoliv tou škaredou, přiblblou, neúměrně dlouhou a totálně nesubstanciální Věcnou kečupiádou a lá Švankmajer, narval bych vám tam o dvě hvězdy s řádně nabroušenými cípy víc. Vaše škoda! (10.10.2024)

Důležité téma ztracené ve filmu, který v prvních dvou třetinách funguje jako velmi slušné, stylové a ironické béčko, ale bohužel se v závěrečném aktu mění na pokračování Toxického mstitele. Demi Moore je v kondici na Oscara, navíc vždycky uměla pracovat se svou tělesností, což ale není nic nového (Striptýz, G. I. Jane). Margaret Qualley pokračuje ve své kariéře bílého masa a bude se muset ještě hodně snažit, aby se udržela, protože třicítky už přece nejsou atraktivní zboží. Za jiných okolností bych Coralie Fargeat dokázala držet pěsti, ale ona jen natočila klasický šok za každou cenu (protože na její evropský debut se už samozřejmě stihlo zapomenout). #čsfdprojekce (08.10.2024)