Substance

Sexistická giallo soft porno variace na Aronofskyho Requiem za sen, zkombinovaná s Garlandovým snímkem Men a Lynchovým Sloním mužem. Hlavní poselství o absurditě lidské povrchnosti předává režisérka Coralie Fargeat divákovi velmi neortodoxním způsobem, který jde v závěrečné části až přespříliš za hranu lidské únosnosti a důstojnosti. Pět z pěti dávám pouze z důvodu, jaké haló, diskuzi a nevoli mezi diváky tento kontroverzní počin vyvolal, a přesně o tom kinematografie je. Kultovní film a jeden z nejzásadnějších počinů uplynulé dekády, o Substanci si budou povídat ještě tři generace po nás. Plná palba. 👌 (29.06.2024, KVIFF) (30.06.2024)

Viděla jsem už v roce 2006, kdy to natočil Kim Ki-duk, s tím rozdílem, že Čas byl dobrej. Kdybych neznala žádnej body horor, nepředpověděla to od první minuty dál a měla klacek, kterej bych si při sledování mohla mastit, tak snad možná... no, asi ani pak ne. Šokující max, pokud člověk nikdy neviděl starej zadek. No nic, čas si podesátý pustit Excision, to aspoň nevykrádá Černou labuť i bez toho mála, kvůli čemu nebyla Černá labuť okamžitě zapomenutelná. (14.07.2024)

Krátce po zhlédnutí filmu mě napadá mnoho věcí. Nejgeniálnější film, u něhož nejvíc lituju, že jsem ho viděl. Kdybych mohl vrátit čas, vybral bych si z festivalové nabídky jiný film. Zároveň zážitek, na který nezapomenu. Nevím, jaké prášky paní režisérka a zároveň autorka scénáře bere, ale asi je to síla. Odporné, hnusné, zvrácené záběry. V podstatě celá poslední asi třetina filmu je pro mě jako diváka nepolíbeného různými Vetřelci a dalšími obdobnými věcmi vylézajícími zpod kůže něčím, u čeho už jsem uvnitř své hlavy křičel "dost, prosím, už ne". A přesto je tenhle příběh o touze vypadat lépe a mladší zvláštně strhující a dokázal upoutat mou pozornost natolik, že jsem se vůbec nenudil a překvapivě rychle to uteklo. Odhlédnu-li od toho odporného, musím zároveň zmínit velké množství ženské nahoty a především opravdu skvělou práci s kamerou a střihem, kdy jsou nám běžné dialogy a scény servírovány velice neobvykle a často nám přibližují určitý detail hodně zblízka a z nečekaných úhlů. A koneckonců i příběh samotný dává smysl a varuje před touhou po ideále krásy. Jinými slovy je poselství jasné. Mějte rádi sebe a své tělo  a budete šťastní. Tenhle troufám si říct highlight letošního Art Film Festu téměř zaplnil největší festivalový sál a sledovat reakce těch několika stovek diváků bylo taky celkem zajímavé. Určitě zážitek na celý život. A už to nikdy nechci vidět. [30. Art Film Fest Košice] (26.06.2024)

Obraz Doriana Graye + Dr. Jekyll a pan Hyde pro 21. století, bohužel v naprosto zoufale předvídatelném a pekelně dlouhém podání. Důležité téma - tlak společnosti na mládí a krásu, v důsledku čehož vzniká neschopnost stárnout a ochota zaplatit jakoukoliv cenu za uchování mladistvého vzhledu, je zde podané úplně polopaticky, bez větší hloubky, s neustálými vysvětlivkami, kdyby to náhodou někomu nebylo úplně jasné, takže film plyne líně, bez většího překvapení, divák jen celou dobu čeká na to, co se logicky musí stát. _____ Po dvou nekonečných hodinách precizně natočené nudy nicméně dojde ke zvratu, který jsem skutečně nečekal (za to body nahoru), kdy se celý snímek z realisticky pojatého dramatu promění ve splatter hororovou komedii, jak od studia TROMA. Po dvou hodinách nudného techno-thrilleru se změní nejen žánr, ale i styl - snímek najednou obsahuje na malé ploše hodně odkazů a aluzí, pozorný divák rozpozná doslovné citace z filmů Moucha (1986) nebo Věc (1982), ale tuším tam i pomrknutí na Toxického mstitele (1984). To vše zabalené do stopadesáti hektolitrů krve, asi největší krvavá lázeň, co jsem kdy viděl, od dob Braindead (1992). To vše, aby autorka Coralie Fargeat dotáhla pointu svého "vtipu" do konce. Čímž se celý film skutečně redukuje spíše na vtip, nutno říct, že zbytečně dlouhý, nudný a překvapivá závěrečná pointa stejně ponechává spíše hořkou pachuť. (15.07.2024)

Kvůli takovým filmům se vyplatí jezdit do Varů, protože sdílet zážitek z jednoho z nejlepších filmů posledních let s tisícovkou dalších lidí ve Velkém sále je neopakovatelné. Ano, jeden z nejlepších filmů posledních let a letos spolu s Chudáčky (mj. také s Margaret Qualley!) nejlepší. Rozkošné, přepálené, brakové, vtipné, brutální, Requiem for a Dream na steroidech. Snažte se o ději vědět co nejmíň, já nevěděl skoro nic a bylo to ideální. Překvapila Demi Moore, o které jsem čtvrt století neslyšel a ona vypadá pořád k světu (tedy, ze začátku filmu). Comeback par excellence. A z Qualley naopak hvězda bude. Musí. Těším se, až se to dostane do kinodistribuce a půjdou na to nic netušící lidi. O tom filmu se bude ještě hodně mluvit. Škoda, že vzhledem k obsahu to asi nebude oscarový materiál.____(závěr filmu dal vzpomenout na výbornou krátkou, ale intenzivní počítačovou hru INSIDE z roku 2016, kdo neznáte, zkuste) (30.06.2024)