Žádná jiná země

Nemyslím si, že by měl poeticky nazvaný snímek No Other Land někomu otevřít oči, jelikož se vší úctou k němu je téma skutečně podáno subjektivně a snad i tendenčně, nicméně jako informativní dokument slouží naprosto výborně. Rád bych se ale vymezil vůči všem těm intelektuálům, kteří osočují tento film jako ideologický a hází mu za to odpady. Jednak zvážíme-li, že ideologie je pouhým prostředkem individuálního vnímání světa, tak proč zrovna toto označovat jako ideologické, když v té samé sortě angažovaných filmů tohoto měřítka lze najít de facto cokoliv, co bylo natočeno, od Parazita ke Coco. Tudíž jistě že je لا أرض أخرى ideologický film, jelikož to ono ojo de buey jednoduše snímá to, co chce a nemůže z podstaty stoprocentní objektivity pojmout skutečnou realitu. A upřímně jsem v té záplavě mediálního balastu, radikálních násilí a floskulí, které zaplavily internet po 7. říjnu 2023 poznal tolik smysluplných, byť vzájemně se vylučujících pohledů na tu samou věc, že mě ani nepřekvapuje, že nejen současně probíraná Gaza, ale i v dokumentu zaznamenaný Západní břeh Jordánu poskytují sice mnoho k diskuzi, ale málo ke skutečně spravedlivému řešení. Dokument lze možná kritizovat za neprávní chování Palestinců, za nelegální výstavbu domů na místě vedle základny izraelské armády, stejně tak lze kontemplovat nad výsledky Šestidenní války, problematickou existencí Státu Izrael nebo nad disproporčními demokratickými právy Arabů na území Státu. Jenže já si nemyslím, že je film o tomhle. O tomhle klidně natočte dalších x dokumentů, reportáží, kritik a protestů - a uděláte jen dobře - ale na No Other Land nelze dle mého skromného názoru nahlížet z právního či politického pohledu, ale mnohem méně abstraktním okem - tedy tím lidským. Dokument totiž zobrazuje poměrně extrémní vystěhování Palestinců izraelskou armádou, ničení domů (legálně či nelegálně postavených) a naprosto zbytečné násilí na civilistech. Což je to, co by nás dle mého mělo zajímat. Možná jsem totiž naivní, ale i naprosto legálně provedené a státem podpořené vystěhování skupiny obyvatel tam, kde nemá co dělat, by mělo být provedeno humánně a se spravedlivým přístupem vůči obyvatelům. Jestliže je s nimi však zacházeno jako s podřadnou havětí - jak poněkud subjektivně zobrazuje snímek - tak není div, že v nich bují radikalismus a příklon k sousedním arabským státům, či dokonce k hnutí Hamás. Se situací Státu Izrael, jehož existence je možná artificiální, byť dle mého v mnohém funkčnější než jiní tradičnější sousedé (pomineme-li vládu), nelze dle mého názoru dělat paralely, protože jde o zvláštní a specifickou situaci (což plodí onu brutální diskuzi, která i přes maličké ložisko konfliktu ovlivňuje celý svět jak na makro, tak mikro úrovni, viz tyto dny zrušené vízum 300 [nebo kolika] zahraničním studentům v US), přesto bych však rád podotknul, že státy s národnostními menšinami na světě nejsou výjimkou a některé fungují, jiné ne. Možná by šlo sledovat jistý vzorec v tom, které ano a které ne (momentálně mě napadá třeba Moldavsko, Ukrajina, Švýcarsko, Španělsko... ale už z výčtu těchto států lze sledovat naprosto jiná historická a kulturní situace). Zmiňuji to však ve víře, že dosáhnout míru mezi odlišnými národy na jednom státním území možné je, byť si nejsem jistý, jestli i v případě území Státu Izrael, kde se střetávají dva výrazně a nechutně radikální protipóly. V dokumentu cením poměrně dobrou prezentaci situace v Izraeli ještě před lety, kdy o něm naše média neinformovala v takové míře jako teď. Cením autentické záběry, jejich absenci jsem kritizoval Té druhé, dalšímu dokumentu viděného v rámci festivalu Jeden svět. A hej, ty nádherné záběry vlastně i dojmou a vlastně i přinutí zasmutnit, že se v takové krásné zemi děje taková nespravedlnost (dle mého na obou stranách, na obou národech). (29.03.2025) (méně) (více)