Než se setmí

Bez příkras a naostro podaný osud spisovatele Reinalda Arenase. Ukázka jakým způsobem byla determinována jeho tvorba životem v nepříliš jednoduchých podmínkách Kubánského režimu. Pro někoho drsný, pro někoho odpudivý, pro mě tak jak bych si představoval pravdu. Úžasně zahraný a dobrá volba herců, jsem rád, že Depp měl jen dvě menší role, bojim se, že by do příběhu i přes jeho veliké kvality nezapadl. Se Schnabelovým Basquiattem (o životě malíře) 2 výborné filmy přirozeně podané a zajímavě natočené a zahrané. (27.09.2007)

Moje prvé stretnutie s hereckým majstrovstvom Javiera Bardema nasadilo latku pomerne vysoko a vrylo jeho meno hlboko do mojej pamäti ešte skôr, než sa stal presláveným oscarovým zabijakom. Tento film si ma zvláštnym spôsobom získal a musím povedať, že po prečítaní dlho zháňanej literárnej predlohy som názor na film nezmenila. Filmový Reinaldo mi bol dokonca o čosi sympatickejší než ten skutočný (či povedzme literárny), čo sa mi často nestáva! (15.09.2012)

Jestli se někdo z herců v současné době dostává pomalu ale jistě mezi mé nejoblíbenější, zcela určitě je jím právě Javier Bardem, který je v každém filmu naprosto odlišný, a přesto vždy podá tak přesvědčivý a fantastický výkon, že mu Hollywoodská smetánka může jen a jen závidět. Tentokráte je Javier homosexuálním spisovatelem v komunistické Kubě. Spolu s ním jsou diváci svědky nechutných poměrů Castrova režimu, jeho nesmyslné averzi vůči poezii a kultuře jako takové, k homosexuálům a k lidské svobodě. Julian Schnabel vytvořil film, na který se i po třetím zhlédnutí dívám jako na svědectví jednoho (ale nikoliv jediného) stále trvajícího teroru vůči svobodě lidského projevu, vyjadřování a v neposlední řadě svobodě jako takové. V mých očích jde snad o nejlepší film roku 2000. (07.04.2008)

Nesmírně silný film, který nic nevysvětluje, prostě jen v pomalém rytmu popisuje jednu scénu za druhou, přičemž se vedle sebe mísí reálné situace s představami a sny a i ty reálné situace jsou často podány navýsost surreálným způsobem. Nutno říci, že přesně to je největší silou i slabostí filmu (samozřejmě pokud dáme stranou prostý fakt, že jde o příběh homosexuála a tedy člověka jehož život sám o sobě u nemalé části lidí vyvolává negativní reakce). Neinformovaný divák může být rozladěn a zmaten, neboť tvůrci naprosto necítí potřebu sdělovat takové "detaily" jako například, z jakého důvodu policie přepadá účastníky zájezdu, z čeho je spisovatel obžalován a co po něm vyšetřovatelé vlastně chtějí, nebo v závěru filmu, jakou nemocí Arenas trpí. Tak nějak se prostě předpokládá, že všechny tyhle důležité věci divák ví (a nebo taky ne ale po skončení filmu si je dohledá). Pokud ovšem tyhle "detaily" divák zná, případně mu nevadí v nich "tápat", může se prostě ponořit do neuvěřitelné obraznosti kamery, do obrovské literární síly mluveného slova, do úžasné barevnosti španělštiny, do halasu hlasů, rytmu kubánské hudby... Vlastně neexistuje mnoho filmů, které by dokázaly tak přesně a silně přetlumočit literární předlohu. Právě zde ovšem leží skutečný problém, neboť ač filmu mohou mnozí vytýkat "nudnost" či přílišnou délku, ve skutečnosti je naopak příliš krátký a "klipovitý". Z románové předlohy nutně vybírá pouze fragmenty, jednotlivé nesouvislé střípky, z mnoha napsaných románů, prožitých zkušeností a uplynulých let se ve filmu stane pouhých několik minut. Asi nejpatrnější je to v závěru filmu. Arenas v exilu strávil deset let, ve filmu to ovšem vypadá jako by to bylo pouhých pár dní. Je to ale nepochybně nutná daň za všechny ty krásné, dlouhé, barvité a procítěné scény. Vždyť třeba z celé revoluce ve filmu zbyde rozhovor s venkovanem na voze a pak dlouhé autentické záběry na povstalou Kubu. Ten rozhovor má ovšem neuvěřitelnou sílu. Skoro by se dalo říci, že je v něm celá krása i hrůza každé z už proběhlých revlucí... Celkový dojem: 85% (25.02.2018)

Americký režisér Julian Schnabel (mimo své režisérské ,,profese" známý též jako přední americký postexpresionistický malíř) si pro své filmy vybírá vždy silné a vyhraněné umělecky založené osobnosti s výstředním osobním životem, takový byl jeho první film o legendě newyorské graffiti scény Jean-Michelu Basquiatovi a nejinak je tomu i v případě biografického snímku o kubánském spisovateli Reinaldu Arenasovi, jehož stejnojmennou knihou je film inspirován. Celý životní příběh kubánského disidenta je modelovou ukázkou bolavých míst jakékoliv lidské společnosti, která totalitní systém nemilosrdně eskaluje a využije. Vztah k homosexuálům, lidem jinak vyhlížejícím a smýšlejícím, intolerance a totalitářská represe, to jsou průvodní znaky, které si sebou nese samozřejmě i režim Castrův. Schnabelův film může dobře sloužit jako podpůrný argument proti všem těm, kteří mají tendence ikonizovat kubánské revoluční vůdce a dávat tamní režim za příklad. Dění ve filmu má na svědomí třeba právě slavná tvář z triček západoevropských intelektuálů - Ernesto CheGuevara... Schnabel spojuje ve svém filmu dva protikladné tvůrčí postupy - dokumentární ráz podpořený autentickým dobovými filmovými materiály a silnou poetizaci příběhu založenou na skutečně působivé vizuální složce filmu. V několika momentech lze ve snímku nalézt i prvky magického realismu, který je příznakový pro středo- a jihoamerickou literární oblast. Roli spisovatele Reinalda Arenase svěřil režisér Španělu Javieru Bardemovi a ten se jí zhostil opravdu skvostně a otevřel si tak cestu k slibné mezinárodní kariéře. Bez něho by tenhle film nebyl tím, čím je... (Svého uměleckého vrcholu Julian Schnabel dosáhl ale až svým snímkem následujícím - nádherně poetickou stylizací Skafandr a motýl) (15.09.2008)