Perličky na dně

Bože můj, kam se z českého filmu vytratilo to hledačství, poezie bez alibistického křenění, snaha (a schopnost) vyjádřit nehmatatelné? — Menzel na úvod po svém způsobu vymaluje autentickou atmosféru motocyklových závodů, ještě trochu neobratně, zato bez rutiny; Němec, i když jeho povídka z celé pětice nejvíc evokuje školní cvičení, skromnými prostředky mrazivě připomene pomíjivost člověčího života a pointu podá s příjemnou lehkostí. Od Schorma dál už je to čirá radost a úžas (on a paradoxně taky rebelka Chytilová podle mě postihli skutečného hrabalovského ducha nejvěrněji, Jireš si sice jede hodně po svém, ale u něj zas člověk výská nadšením nad lehkostí vyprávění, jakoby šmrncnutou Francií, v dokonalém souladu s polodětskou hravostí minipříběhu, ve kterém se cikánský a gádžovský svět potkávají bez umělých předsudků a fóbií). — Všech pět spolužáků pracuje s předlohami jako s živým materiálem, každý se jinak vyrovnává s jejich přerývaností a vrstevnatostí. Výsledky jsou pro mě mnohem zajímavější než cokoli, co se kolem Hrabala událo později, kdy pole ovládl Menzel se svým divácky vstřícným narovnáváním, uhlazováním, zjednodušováním. Abychom si rozuměli – některé pozdější kousky Menzelovi vyšly skvěle; Perličky na dně ovšem ukazují, co všechno se z původních próz dalo dostat, když se vzaly do ruky jinak. A myslím, že je v nich zatraceně dobře znát, že v té době český film začínal skutečně komunikovat se světovým a měl mu co říct, se samozřejmou hrdostí, bez mindráků. (23.06.2012)

Povídkové filmy moc rád nemám (vlastně jediný, který se mi opravdu líbí, je Jarmuschova Noc na Zemi a také jeho Tajuplný vlak, ale tam je ta "povídkovost" trochu sporná), tady se sice většině autorů (Menzelovi, Němcovi a Schormovi) podařilo přenést na plátno hrabalovskou poetiku (často míjejících se) pábitelských monologů, krutost všedního života a stálou přítomnost smrti, ale za vrcholy považuji dva segmenty, které ve filmu nejsou a na DVD je najdete v bonusech- Herzovy Sběrné surovosti a především Passerovo Fádní odpoledne. (27.08.2008)

Přesně to co je v Hrabalových textech takřka magické, stává se ve filmovém podání buďto banálním, nebo podivnně absurdním. U filmových "Perliček na dně" to žel platí dvojnásob. Vedle chytré pointy zůstává často už pouze podivnost nebo nuda... Hrabalovy prostředky jsou totiž ryze literární. Režisér je pochopitelně musí oželet, ovšem pokud je nenahradí ničím jiným, zůstane nicneříkající banalita... Z pěti povídek filmu osobně stavím nejvýše Chytilovou. Nejen pro závěrečnou scénu ovazování stromků, ale také proto, že její povídka obsahuje autentické záběry Vladimíra Boudníka, takže působí i jako nesmírně zajímavý a velmi cenný filmový dokument. Také Jirešova "Romance" má zajímavé kouzlo. Schormův "Dům radosti" je pro mě určitým zklamáním, stejně jako Němcovi "Podvodníci". Menzelův příspěvek do značné míry předurčuje celý jeho přístup k Hrabalovi. Je silný v poetizaci, ovšem naprosto nezvládá, respektive zcela pomíjí dramatické hodnoty předlohy. "Perličky na dně" jsou zajímavý pokus, ovšem něco podstatného jim schází. Možná odvážnější práce s předlohou, možná i zajímavější kamera a lepší herecké výkony. Paradoxně přesně to, co je silou české nové filmové vlny tady do značné míry selhává... (24.08.2008)

Podle mě celkem nevyrovnaný povídkový film. Menzelovo a Němcovo zpracování věrně zachycují Hrabalovy pábitele a jejich pábení, ale pro film to bohužel nestačí. Výrazně nejlepší je Schormův Dům radosti, který dal původnímu literárnímu zpracování nový rozměr. Tady věříte, že filmové postavy skutečně žijí tím, co říkají. Jsou to opravdoví pábitelé, zatímco u předešlých dvou povídek jsem měl pocit, že text odříkávají zpaměti jen amaterští herci. Automat svět stojí na nádherném výkonu Vladimíra Boudníka. Jirešova povídka s mladičkým Ivanem Vyskočilem mi připomíná Formanovy Lásky jedné plavovlásky a Černého Petra. Křehká a moc pěkná věc. Co se týče Hrabalových cameo roliček ve většině povídek, tak vypadaly poněkud nuceně a do filmu příliš nezapadaly. (27.04.2006)

Postřižiny, Skřivánci na niti a Slavnosti sněženek prokazují, že Hrabala je nejlépe točit civilně, nechat ho promlouvat pouze skrze dialogy, bez pokusů o pseudoumělecké pábitelské scény ála Kachyňa. V těchto povídkách se bohužel takových sekvencí nachází přehršle, takže jsou děsně natahované a nudné, s výjimkou té poslední, která také patří k jasně nejlepším. Kdyby nebylo úděsné hudby, tanečků stařečka s nožem a zpomalených automobilových bouraček, nejvíc by se mně líbil ten jediný barevný příběh od Schorma. Zato u druhého příběhu pravidelně usínám, takže ten dost dobře hodnotit nemůžu. (24.02.2013)