Perličky na dně

Postřižiny, Skřivánci na niti a Slavnosti sněženek prokazují, že Hrabala je nejlépe točit civilně, nechat ho promlouvat pouze skrze dialogy, bez pokusů o pseudoumělecké pábitelské scény ála Kachyňa. V těchto povídkách se bohužel takových sekvencí nachází přehršle, takže jsou děsně natahované a nudné, s výjimkou té poslední, která také patří k jasně nejlepším. Kdyby nebylo úděsné hudby, tanečků stařečka s nožem a zpomalených automobilových bouraček, nejvíc by se mně líbil ten jediný barevný příběh od Schorma. Zato u druhého příběhu pravidelně usínám, takže ten dost dobře hodnotit nemůžu. (24.02.2013)

Smrt pana Baltazara - Jiří Menzel;  Povídka, která nejvíc potěšila a nejvíc z ní čišela hrabalovština.                        Podvodníci - Jan Němec;  Dědoušci byli decentní, příběh vystoupill, až když jsem se podívala v klidu podruhé. Moc pěkná koncovka.                                                                                                                                                                                       Dům radosti - Edvald Schorm;   Zábavné provedení, které neslo svůj vlastní výrazný rukopis, ale předloha autora byla pořád ještě čitelná.                                                                                                                                                                         Automat svět - Věra Chytilová; Byla jsem hodně zvědavá, jak se svézázná dáma popasuje s panem doktorem. Zvědavost zvolna přerostla v zalíbení. Svérázné pojetí.                                                                                                                                 Romance - Jaromil Jireš;  Nejvíc dokumentárních záběrů. (20.02.2015)

Přesně to co je v Hrabalových textech takřka magické, stává se ve filmovém podání buďto banálním, nebo podivnně absurdním. U filmových "Perliček na dně" to žel platí dvojnásob. Vedle chytré pointy zůstává často už pouze podivnost nebo nuda... Hrabalovy prostředky jsou totiž ryze literární. Režisér je pochopitelně musí oželet, ovšem pokud je nenahradí ničím jiným, zůstane nicneříkající banalita... Z pěti povídek filmu osobně stavím nejvýše Chytilovou. Nejen pro závěrečnou scénu ovazování stromků, ale také proto, že její povídka obsahuje autentické záběry Vladimíra Boudníka, takže působí i jako nesmírně zajímavý a velmi cenný filmový dokument. Také Jirešova "Romance" má zajímavé kouzlo. Schormův "Dům radosti" je pro mě určitým zklamáním, stejně jako Němcovi "Podvodníci". Menzelův příspěvek do značné míry předurčuje celý jeho přístup k Hrabalovi. Je silný v poetizaci, ovšem naprosto nezvládá, respektive zcela pomíjí dramatické hodnoty předlohy. "Perličky na dně" jsou zajímavý pokus, ovšem něco podstatného jim schází. Možná odvážnější práce s předlohou, možná i zajímavější kamera a lepší herecké výkony. Paradoxně přesně to, co je silou české nové filmové vlny tady do značné míry selhává... (24.08.2008)

Kazda z peti povidek ma nekolik silnych momentu a dobrych dialogu. I pres kratkou stopaz se v kazde najde dost hluchych mist a jednat se o nepovidkovy film, jsem si temer jisty, ze bych sel s hodnocenim nize... V 60. tych letech se hodne vsazelo na neherce a musim rict, ze to vychazelo dokonale a filmy tak dostanou punc autenticity a zvlastni atmosfery. Na prvnich trech povidkach me nejvice zaujaly postavy starsich hercu (invalida s protezou na motorce, byvaly operni zpevak a malir). Ctvrta povidka Very Chytilove se mi zda rezisersky nejzdarilejsi a pata Jaromila Jirese zase obsahove nejzajimavejsi. Kazdopadne, s odstupem casu se jedna o mimoradny pocin, kdy se dala dohromady (byt jednotlive) petice nasich velmi uspesnych reziseru! (18.10.2012)

Smrt pana Baltazara (****) nezapře Menzelův rukopis. Je hrabalovsky hravá, zachovává styl autorových dialogů, nabízí zajímavé střihové sekvence a zavádí pojem filmového pábitelství. Slovo "filmového" je velmi důležité: Menzel jako největší adaptátor mistra Hrabala. Svými snímky určil estetiku převodu onoho "pábitelství" na stříbrné plátno. Jakýkoli jiný pohled bude, domnívám se, odsouzen k odvržení jako nevěrný (nebo nevěrohodný?). Scénami s motocyklisty v zákrutách dráhy jasně předznamenává lyrické pasáže svých dalších filmových převodů. I Němcovi Podvodníci (****) korespondují s budoucím autorským stylem, který je oproti jeho souputníkům mnohem drsnější a komornější, zaměřený na postavy. Dokonce i při práci s Hrabalovými lehkonohými dialogy, dokázal vytěžit dřeň lidské bolesti stárnutí a blížící se smrti. Dům radosti (****) je asi nejdivočejší povídkou, která se zřejmým způsobem odchyluje jak od Hrabalových dialogů, tak i stylově od ostatních snímků Perliček. Šílené a místy velmi vtipné. Ukazují se tu také limity využívání neherců, které zpopularizoval neorealismus, a sice že pokud je chceme využít, musí jim být alespoň rozumět, když mluví. Chytilová se v Automatu svět (****) projevila především jako experimentátorka a důsledná popiratelka tradičního způsobu vizuálního vyprávění složeného ze záběrů a protizáběrů, důrazu na nosné postavy vyprávění a synchronizace dialogu se záběrem na mluvčího. U této povídky je mimochodem velmi zajímavé srovnání s autobiografickou novelou (a její adaptací) Něžný barbar. Jako předobraz hlavního hrdiny poznáváme bezpečně Vladimíra Boudníka. A konečně, Jirešova Romance (****) je asi nejlepším zachycením hrabalovské poetiky z celého cyklu a to nejen v rovině motivické, ale hlavně v dialozích. V podstatě, kdybych neměl dopředu žádné informace, neváhal bych ani chvíli a za autora označil Menzela. Jedná se taky asi o jediný "normální" příspěvek do jinak velmi nediváckého povídkového filmu. Nediváckost však rozhodně není míněna jako výtka. Naopak, Perličky skvěle shrnují dravost a chuť převrátit kinematografii vzhůru nohama, která byla blízká celé generaci nové vlny. Avantgardisté počátku minulého století byly toho názoru, že umění je třeba zapálit a nechat shořet do základů, aby bylo možné postavit nové. Což je vůle, která současné generaci filmařů chybí. (15.10.2010)