Perličky na dně

Zajímavý experiment, ovšem skládačka Hrabalových povídek natočená různými režiséry sama o sobě není dobrým nápadem. Celkový dojem tak možná není úplně dokonalý, ačkoliv jednotlivé povídky působí velmi dobře. Jiří Menzel se učil pracovat s hrabalovským materiálem a už tady jeho pábitelům vtiskl i svůj nezaměnitelný rukopis, poetizace motorkářských závodů je vynikajícím nápadem. Jan Němec Podvodníky vlastně doslova přepsal, v televizi ale dvě rozkošné postavičky typických Hrabalových kecalů působí možná ještě zajímavěji než v psané podobě. Příběh Evalda Schorma se vymyká svojí barvou - kvůli rozkošné barevnosti kreseb naivního malíře, který je z postav celého snímku asi tím nejživotnějším. Věra Chytilová naložila se svou povídkou nejvolněji, kombinace svérázného chování i nečekané poetiky jí ale rozhodně vyšla. Jaromil Jireš pak svým způsobem také trochu uhnul, ale téma cikánského přístupu k životu příběhu zajistilo spoustu hrabalovského sentimentu. (28.09.2006)

Pět režisérů (ke kterým bych snad přidal šestého, Ivana Passera, s kraťasem Fádní odpoledne) se sešlo, aby zfilmovali Hrabalovy povídky. Jedná se veskrze o známá jména jako Menzel, Chytilová či Němec. Z každé povídky jde cítit Hrabalův rukopis. Celý film je černobílý, výjimkou je pouze Schormovo zpracování Domu radosti, které je v barvě. Jednotlivé příběhy jsou dosti odlišné, ať už kvalitativně či tématicky, ale rozhodně jsou do jednoho Hrabalovsky úsměvné. (30.04.2007)

Tohle povídkové filmové leporelo mi přijde hodně nevyvážené a bez nějaké jednotící tematické linky. Poetizace motorkářského závodu v podání "hrabalovského specialisty" Menzela v první povídce moc dobrá. Závěrečná povídka o cikánce ala typický Jireš 60. let (s řadou dokumentárních záběrů) taktéž. Ještě druhá povídka natočená Jiřím Němcem je sice (asi i logicky) dost statická, ale závěrečná pointa a záběr na funebrácké auto odvážející oba zemřelé "podvodníčky", tomu dodává zajímavý rozměr. Ale co si počít s prostředními, na můj vkus dosti bizarními, povídkami? (viz dům pomalovaný obskurně naivními malbami v jediné barevně natočené povídce Dům radosti či závěr povídky Automat svět s flirtující nevěstou pobíhající v nečase po venku, jejíž šaty nakonec skončí jako záchyty pro malé stromky). No nezbývá asi, než si spolu s postavou jednoho pojišťováka ze třetí povídky říct:  "Některý věci nech tak, jak jsou…" (17.04.2022)

Smrt pana Baltazara - Jiří Menzel;  Povídka, která nejvíc potěšila a nejvíc z ní čišela hrabalovština.                        Podvodníci - Jan Němec;  Dědoušci byli decentní, příběh vystoupill, až když jsem se podívala v klidu podruhé. Moc pěkná koncovka.                                                                                                                                                                                       Dům radosti - Edvald Schorm;   Zábavné provedení, které neslo svůj vlastní výrazný rukopis, ale předloha autora byla pořád ještě čitelná.                                                                                                                                                                         Automat svět - Věra Chytilová; Byla jsem hodně zvědavá, jak se svézázná dáma popasuje s panem doktorem. Zvědavost zvolna přerostla v zalíbení. Svérázné pojetí.                                                                                                                                 Romance - Jaromil Jireš;  Nejvíc dokumentárních záběrů. (20.02.2015)

Jiří Menzel naložil se svojí povídkou stejně jako s Ostře sledovanými vlaky - na pozadí poetických obrázků herci-neherci odříkávají Hrabalův text. První povídku tak považuju za nejslabší, o dost lépe se svého úkolu paradoxně zhostili tvůrci, kteří si k Hrabalovi pouze odskočili - příjemně mě překvapili hlavně Němec a Chytilová (jejichž filmům zpravidla nerozumím). (23.08.2009)